Úsilí, které vyžaduje stoicismus bude zřejmě větší, než osvícený hédonismus, ale určitě menší, než, řekněme zenbuddhismus. Zenový buddhista musí meditovat, což stojí hodně času a je (minimálně nekteré formy meditací) náročné fyzicky i duševně. Naproti tomu praktikování stoicismu po nás nevyžaduje žádný speciálně vyhrazený čas (reflexi můžeme dělat v běžných ‚hluchých‘ úsecích dne). (Str. 12)

Další část jsou Stoická doporučení. Tady autor prochází různé situace či otázky a ze stoického pohledu na ně odpovídá.

• Služba: jak milovat lidstvo. Proč stoikové považovali za nutné zhostit se povinností, i když to má negativní vliv na náš klid.
• Mezilidské vztahy: jak vycházet s lidmi. Stejně tak je třeba být zapojen ve společnosti a klid neztrácet.
• Urážky: jak zvládnout ponížení. Ponižování a urážkám se nevyhneme, ale je na nás, jak je zvládneme – humorem, ignorováním.
• Zármutek: jak porozuměním zahnat slzy. Nad čím uvažovat a jak si zdůvodnit věci, které v nás žal vyvolávají, jak tím bolest snížit.
• pokračuje Hněv, Touha po slávě, Touha po životě v přepychu, také se věnuje vyhnanství, včetně moderního (do domova důchodců) a konečně Umírání jako dobrý konec dobrého života.

Pro stoiky to, že prakticky není možné stát se dokonalým mudrcem, nepředstavovalo problém. Brali je jako model, jako průvodce praktikováním stoicismu. Mudrc je cíl, na který míří, bez ohledu na to, že jej nejspíše minou. Mudrc, jinými slovy, je pro stoicismus totéž co Buddha pro buddhismus. Většina buddhistů sotva může doufat ve stejné osvícení, jakého Buddha dosáhl, přesto je sledování jeho dokonalosti může přivést o krok blíže. (Str. 37)

Poslední část, Stoicismus v dnešním životě, se zabývá vysloveně aktuálními tématy. Vysvětluje příčiny, proč byl stoicismus odmítaný nebo zůstává neobjevený, nově promýšlí jeho ideologické základy (namísto stvoření bohy bere evoluci – a na stoicismu se nic nemění), a popisuje, jak jej praktikovat. Na závěr ještě doporučuje literaturu pro rozšíření znalostí a dodává obvyklé kapitoly (poznámky, citované zdroje, rejstřík).

Důrazem na dosažení klidu udělali Stoikové svou filozofii atraktivnější nejen pro staré Římany, ale jistě i pro moderní lidi. (Str. 42)

Jak jsem psal hned v úvodu, kniha dělá právě to, co jsem očekával. Například v Dichotomii kontroly vezme Epiktetovu dichotomii, udělá z ní trichotomii (přidá věci, které máme ve své moci jen částečně), přesune Epiktetovo určení „impulzů, tužeb a strachů“ z věcí, které máme pod kontrolou mezi ty, nad nimiž vládneme jen částečně, nebo nevládneme vůbec, a rozpracuje doporučení. Očišťuje a modernizuje stoickou filozofii.

Za zmínku také stojí kultivovaná angličtina, byla tu spousta (pro mě) nových slov a pěkných frází – a také mě bavilo důsledné používání slova „she“ všude tam, kde autor mluvil o stoicích. Mluvil o stoičkách! Sympatický přístup.

Pokud se čtení v angličtině nebojíte, rozhodně si knihu pořiďte. Prezentuje jednu z mála západních alternativ k buddhismu, která – způsobem nám blízkým – pomáhá dosáhnout klidu.