Tak tedy, Senekovo myšlení stojí na čtyřech pilířích: čest, pomíjivost, rozum a askeze. Každému se věnuje jedna kapitola; abstrahuje důležité principy (např. Rozkoš, Vnější statky a Smyšlenky pod Pomíjivostí) a na konci je uzavřena několikařádkovým shrnutím, např.

„Nic na světě není stálého, nic jistého. Naše utrpení spočívá v pošetilé sebe-identifikaci s pomíjivými věcmi. Tyto pomíjivosti lze rozčlenit na vnější (společenské postavení, majetek, vzhled) a vnitřní (smyšlenky, rozkoše).“

Následuje spekulativní oddíl s analýzou rozporů. Těch je ve všech čtyřech pilířích poměrně dost; z popisu mi ale některé unikaly. Třeba kapitolka Radost z utěšování v Kritice pomíjivosti – tu jsem četl čtyřikrát a rozporu se nedočetl. Ocenil bych stejné shrnutí, jaké bylo u definice pilířů. Tím se dostávám k formální stránce práce – což je tak jediné, co jako laik můžu komentovat. Odbornost a kvalitu analýzy, tedy těžiště práce, si posoudit netroufám.

Styl zaskřípe jen výjimečně (v úvodu až příliš odborná formulace „interpretovat percipovanou realitu“, v explikaci volby zase až příliš lidský s výrazy jako „vícero“ nebo „obouvá“ do něčeho). Chtělo by také ujednotit, jestli psát v jednotném („Proč se opírám“) nebo v množném čísle („Abychom to shrnuli“), ale to jsou drobnosti.

Líbí se mi znalý nadhled, text působí zkušeně a přitom se dobře četl. A především, v interpretaci mi opravdu pomohl.

Ještě na skok k Senekovi – i přes rozpory je filozofie, podle které žil, úctyhodná. Opět mě utvrzuje, že stoicismus by mohl a měl být domyšlen a adaptován pro současnost.