Podtitul knihy – „Epistemologie psychedelické zkušenosti“ – napovídá, o čem kniha je a jak k psychedelikům přistupuje. Snaží se zjistit, jaké poznání nám indukované změny vědomí přinášejí. Úkol je to nadmíru obtížný, ať už se na něj budeme dívat z kterékoli strany. Prožitky jsou proměnlivé v závislosti na vnějších podmínkách; jsou ovlivněny očekáváními, zvyky a mentálním založením experimentátora; jejich sdílení je obtížně přenositelné a je opět ovlivněné; vysvětlování a chápání prožitků jako něčeho nenormálního nebo naopak normálního je dané kulturou a tak by se dalo pokračovat dál.

Jeden příklad – jestliže na tripu komunikujete s jakýmisi entitami, co jsou zač?

„Největší filozofické bitvy se odehrávají, jak jsme předznamenali na začátku kapitoly, na poli ontologie. Mají entity, ať už jsou čímkoli, nějakou na nás nezávislou existenci? Aby nedošlo k nedorozumění, nyní neřešíme jejich konkrétní podobu, ale ptáme se, zda jsou něčím více než svým ‚aktuálním provedením‘. Přežívají okamžik, kdy je nevnímáme? Mohou dva lidé komunikovat s toutéž entitou? Je to stejné, jako když si s někým vyměňujeme e-maily? Nebo jde pouze o neuvědomovanou ‚autokorespondenci‘? Podléhají tyto bytosti informační evoluci jako my? A pokud ano, je to spíše důkaz pro nebo proti jejich nezávislosti? Není to, že je nazýváme nefyzickými či netělesnými, jen fintou, jak se vyhnout jejich falzifikaci jakožto výplodu intoxikované nervové soustavy? Kde se potom ale berou všechny ty (možná jen zdánlivě) nové informace, které nám sdělují? Zdá se, že vše opět stojí a padá s odpovědí na otázku, kdo jsme.“ (Str. 81)

Najděte v tomto zmatku pevný bod!

Dále je velmi kondenzovaná, přes zdánlivou lehkost jsou poznatky velmi zhuštěné. Např. to, s čím jsem si lámal hlavu nad Fenoménem psychedelie – proč intoxikacím lékaři říkají experimentální psychózy, když mají jiný (subjektivní) průběh –, vyřeší na jedné stránce a jede se dál.

„Taktéž prožitek ‚falešné schizofrenie‘ umožňuje lékaři zjistit když už ne to, jaké to je ‚býti schizofrenikem‘, tak alespoň to, jak těžké je v tomto stavu komunikovat s okolím.“ (Str. 62)

A je čtivá. Téma je obtížné, ale text plyne jako by nic. A co teprve experimenty – z popisu noci v lese běhá mráz po zádech a přečtete ho jedním dechem. Také tripreportům se daří výsledný dojem vyvolat, i přes problémy s převáděním zážitků do slov. S tím se ostatně autor při jednom ponoru potýkal a zkusil požádat o pomoc:

„Jako žádný dotaz ani tento nezůstává bez odezvy. Přenáším se zpět do víru fraktální scenérie a jsem vyzván, ať se pokusím vyslovit o něčem z toho, co právě zakouším. V okamžiku, kdy zkomponuji tezi o náhodně zvoleném aspektu, obalí se tento aspekt do vzduchotěsné bubliny spletené z myšlenkových vláken a daný úsek reality odumře. Skoro jako bych svým analytickým myšlením odetínal údy nějaké bytosti. Zkouším popsat předchozí popis, ale i tento metajazyk vytváří jen další mrtvou skořápku. V danou chvíli mi dochází, jak zbytečné, scestné (ba dokonce nebezpečné) je o něčem hovořit. Reakce fraktální dimenze na mé 'prozření' je jako soucitný úsměv (opět se mi nedostává pádnější metafory).“ (Str. 116)

Příznačné. Vtěsnat realitu do pojmů vždycky znamená o něco přijít. A to bychom měli mít pořád na paměti (i když samozřejmě pojmy potřebujeme, abychom se dokázali alespoň nějak domluvit).

Již zmíněná poctivost je i v zachycené složitosti celé problematiky. Nutno říct, že autor se z tohoto zmatku vynořil se ctí a proměněn, jak konstatuje v závěru:

„Celkově vzato více tíhnu k minimalismu, jsem vyrovnanější a více si užívám diverzitu života. Aniž bych vnitřně rezignoval, méně se strachuji o to, co bude, a jsem i méně ve vleku toho, co bylo. Dávám přednost nechemickým metodám – dechová cvičení, meditace –, rovněž v souladu s výše zmíněnou jednoduchostí. (...)
Nijak to nenazývám, neopírám se o žádné religiózní ani jiné kořeny. Naslouchám svému tělu a zjišťuji, co ke mně patří a co nikoli. Jsem společenštější, a to i přes fakt, že mám daleko menší potřebu s kýmkoli diskutovat. Objevuji krásu tam, kde jsem ji dříve přehlížel: v anomáliích, asymetrii, iraconálnu… Chápu, že to může vyznít jako ony zázračné návody na štěstí, kterých je plný internet. Samozřejmě že vše není růžové. Jde spíše o to chytit ten ‚správný proud‘ (v ne-ideologickém smyslu).“ (Str. 147)

Jemu se to podařilo (byť asi nikdy nebude jasné, zda psychedelika byla zdrojem poznání, nebo odrazovým můstkem). Jestli se to povede i vám, to už záleží jen vás.

Tahle kniha ovšem bude dobrým průvodcem. Také nabízí klasifikaci, podle níž si dokážete jiné zdroje zařadit (Fenomén psychedelie = psychiatrický fyzikalismus), stejně jako jejich filozofické pozadí. Rozhodně doporučuji!

Poznámka: recenzní výtisk knihy jsem dostal od nakladatelství Dybbuk.

Odkazy:

• Autorovy stránky
• stránka knihy Esence psychonautiky na Databázi knih

nakladatelství Dybbuk, Praha 2017, ISBN 978-80-7438-165-2, cena 181 Kč