Teoretická část – Teorie psychedelik – začíná kapitolou o magických houbách a jejich obsahu účinné látky (Klára Gotvaldová), pokračuje historií použití a zejména moderního výzkumu psychedelik (Čestmír Vejmola), rituální dimenzí intoxikace a významem rituálu vůbec (Jan A. Kozák), experimentální psychózou a mechanismem účinku (Filip Tylš), chaosem, entropií a chováním mozku pod účinky psilocybinu (Nikola Jajcay), známými riziky (Veronika Andrashko a Katarína Molčanová), léčebným potenciálem psychedelik (Leoš Ševčík), prací s tělem (Jaroslav Farkaš) a končí vlivem na pojetí duše a strach ze smrti (Květa Surová).

O rituálech: … „spolupřítomný je vždy i aspekt subjektivní, kdy člověku rituální sekvence vlastně pomáhá aktualizovat transformaci tak, aby byl vnějším konání externalizovaný symbolický komplex, který si musí dotyčný prakticky prožít, aby transformaci správně 'strávil'. A to se u klasických rituálů týká nejen toho, kdo v rituálu hraje centrální roli, ale i těch, kteří jím procházejí spolu s ním. Bez ritálu by ke změně (porod, smrt, dospělost) sice stejně došlo, ale zůstala by symbolicky nezpracovaná, nevyjádřená, skrytá na pozadí jako potenciální trauma.“ (Str. 23)

Celá teoretická část je výborná a jedna kapitola lepší než druhá. Jsou krátké, stručné a přitom plné faktů. Popisované aspekty zapadají jako střípky do mozaiky a tak vám během čtení docházejí souvislosti. Například popis mechanismu účinku na str. 35-36 ukazuje, jak psilocybin tlumí přísun serotoninu, vyřazuje filtr pro informace do mozkové kůry proti jejímu zahlcení informacemi a konečně odbržďuje kůru a mění poměr signál/šum. O pár stránek dál se mluví o rychlém vzniku tolerance zanořováním receptorů: „Psychedelika mají poměrně unikátní vliv i na samotných serotoninových receptorech. Po užití psychdelik působících na serotoninové receptory dojde k velmi rychlé a intenzivní down regulaci těchto receptorů, které se zanoří dovnitř buněčné membrány podobně jako dopaminové receptory výše, a neumožní tak efekt další dávky. Tento proces ovšem na rozdíl od down regulace dopaminových receptorů neprobíhá v nucleus accubens, nevede k výše popsaným procesům spojeným s odměnou, a nevyvolává tudíž bažení po další dávce drogy.“ (Str. 43) A vy si najednou uvědomíte, že ta rychlá regulace proti přehlcení a nenávykovost je patrně nutnost, něco, co se vyvinulo k pružnému dolaďování toku informací… Zkrátka je vidět, že publikace je promyšlená, že to není pouhý přetisk studie (studií).

Přestože je kniha tak logická a dobře vystavěná, tři věci se mi pořád ztrácejí v mlze.

• Samotný cíl projektu „Humánní serotogenní model psychózy indukovaný psilocybinem“. Co přesně chtěli zjistit? V úvodu se píše, že cílem „je nejen pochopit mechanismy, které způsobují tak závažné onemocnění, jako je schizofrenie, a hledání nových terapeutických postupů v jeho léčbě, ale také nahlédnutí do tajů funkce lidského mozku a vědomí vůbec.“ V kontrastu s precizností popisu experimentálních podmínek, rizik atd. je to příliš vágní a všezahrnující, ocenil bych samostatnou kapitolu, věnovanou konkrétně cíli tohoto experimentu.
• Vysvětlení, proč se psychedeliky indukovaná psychóza považuje za podobnou té normální. Mají stejný obraz na EEG? MRI? Protože se mi nezdá, že by psychotici měli pocity splynutí s přírodou, průlety symboly a schopnost to celé reflektovat. Nebo se psychedelika podobají jen některé z nich? (kapitolu Experimentální psychóza jsem četl třikrát; mluví o spektru onemocnění, popisuje všechny druhy psychóz, od psychospirituální krize až po schizofrenii, mechanismus účinku, ale přímo tohle jsem tam nenašel.
• Nějaké vyhodnocení naměřených hodnot z EEG a MRI, pípacích testů, otázek na přísloví atd. V popisu experimentu i v jednotlivých reportech je měření s čepičkou EEG a v „tunelu“ věnováno dost pozornosti, ale o tom, co zjišťují, jsem našel jedinou větu (ovlivnění DMN, default mode network).

Ono to v textu asi všechno je – ale já to nedokážu jasně rozpoznat.

Část praktická – Experimentální intoxikace – popisuje vývoj a uspořádání studie (Tomáš Páleníček) a po příloze s obrazy Otto Plachta už následuje čtrnáct trip reportů. Jsou zpracované precizně, pokaždé uvádějí informace o dobrovolníkovi (pohlaví, věk, profese, předchozí zkušenost s psychedeliky, dávka), objektivní a subjektivní report jak z experimentu pod EEG, tak v MRI, a také reflexe po několika měsících. Ty pro mě byly nejzajímavější – ukazují, jak dokáže setkání s kosmickým vědomím proměnit vnímání a chápání, a to dlouhodobě. Léčivý potenciál psychedelika mají.

„První prožitek byl pro mě dosud jednoznačně nejsilnější zkušeností provázenou zpočátku výrazným vnitřním bojem nad ztrátou kontroly a totálním rozpadem ega, možná smrtí. Díky tomu, že jsem si dovolil odevzdat se plně droze a důvěře v sittery, začal se prožitek měnit z úzkostného ve velmi emočně pozitivní. Nikdy jsem nezažil tak intenzivní halucinace: chvílemi jsem nevěděl, zdali mám oči otevřené, nebo zavřené. Jednoznačně byl tento zážitek jeden z nejmocnějších a nejintenzivnějších v mém životě. Velmi dobře si vzpomínám na neuvěřitelné odlehčení bytí a nárůst vnitřní vyrovnanosti, který přetrvával i celý měsíc po zkušenosti. (...)
Z obou sezení čerpám dodnes, a to od prvního uplynuly již cca dva roky.“ (Str. 128)

Zajímavé samozřejmě byly i reporty experimentů, je z nich například patrné, jak rozličné obrazy psilocybin vyvolává, jak pracuje s nevědomým materiálem, který má k dispozici. Také bylo dobře poznat, které subjekty pracují v oblasti duševního zdraví – dokázaly svou zkušenost velmi dobře formulovat (a také zúročit ve své praxi).

„Pak se mi najednou otevřel prostor vědomí, která jsem dosud nezažil. Pocítil jsem přítomnost mírumilovných, vědoucích sil. Převažující barva byla světle modrá. Byl to prostor vědomí, který se mi zobrazil i v podobě nějakých obrazců, ty však nebyly vůbec důležité. Důležité bylo prožívání zintenzivněných emocí. (...) V prostoru vědomí i reálně se zničehonic vyskytla nějaká entita, kterou jsem vnímal jako šamanskou, duchovní. Měla pravděpodobně indiánský kulturní původ, ‚uchopila‘ mě a já si uvědomil, že mě léčí… skutečně léčí.“ (Str. 100)

Ve sledovaném vzorku se vyskytl i jeden bad trip, dobrovolník však bohužel nedal souhlas s jeho zveřejněním. Je to škoda, tady by srovnání mohlo být ještě zajímavější.

Z celé experimentální části mě mátly vlastně jen ilustrace. Proč Otto Placht, který je ukotvený v ayahuasce a nikoli v houbách? A když je k jednotlivým reportům přiřazený obraz, co to znamená? Přiřadili ho autoři? Vybral si ho dobrovolník? Nebo ho snad podle reportu Placht namaloval? Chybí vysvětlení. Nepříjemná je také nutnost listovat do soboru obrázků, praktičtější by byly jako předěly jednotlivých reportů. To je ale jen formalita, důležité jsou popisy zážitků.

Poslední část se jmenuje Smysl psychedelického výzkumu a obsahuje dvě kapitoly, Cesta k osobní transformaci (Filip Tylš) a Léčení psilocybinem (taktéž). Obě shrnují, k čemu a jak by mohla a měla psychedelika být používána. Knihu ještě doplňuje Doslov Jiřího Horáčka (věnuje se aspektu humoru v psychedelické zkušenosti) a medailonky všech autorů.

I přes drobné připomínky jsem knihou nadšený – je fundovaná, je plná informací o nejnovějších průzkumech, přináší odkazy na další literaturu i materiál k přemýšlení. Máte-li jen trochu zájem o změněné stavy vědomí, neváhejte!

Poznámka: recenzní výtisk knihy jsem dostal od nakladatelství Dybbuk.

Odkazy: