Letěl jsem cestou, cestou lemovanou symboly. Cestou klikatou, vlnící se nahoru a dolů, ze světla do temna, ale temno nebylo zlé nebo špatné, jen to nebylo světlo. Cesta vedla vrchy a údolími, krajinami, po rozhraních světů, klikatila se stále dál, donekonečna.

Letěl jsem světem, mnoha světy, stovkami, tisíci, střídal jsem planety, obrazy plynule přecházely jeden v druhý. Viděl jsem neustálou souhru světla a stínu, jasu i útlumu. Pohyboval jsem se pod zemí, viděl zem a hlínu kolem sebe, jeskyně. Letěl jsem sklepeními, zašlými dávnými věky, obtočil se po točitých schodech, pokračoval dál. Letěl jsem podzemími, podzemními tunely. Letěl jsem zemí. Viděl jsem kořeny stromů, rozprostřené nade mnou a všude kolem mě. Letěl jsem vodou, temně modrozelenou s mlhavým nádechem, viděl do dáli, míhající se objekty, chvílemi jsem se pohyboval vzduchem, na světle, převážně však dole, v přítmí a temnotě. Tam, kde panoval klid a přesto bylo cítit tep země, světa, bytí.

Tibetská mísa mě pokaždé vytáhla úplně pryč, někam mezi hvězdy, vědomí se protáhlo a opustilo bubnující zbytek. A přesto ten buben vyprávěl o věcech, o věčném koloběhu, o životě, o bytí a nebytí.

Splynutí s vesmírem...

Deníkový záznam z jedné noci roku 1999; skupina lidí, buben, tibetská místa, dvě didžeridu a dary přírody.