Univerzální příčina potíží a zároveň klíč k jejich snášení – totiž náš postoj k nim:

JINOU DŮLEŽITOU strategií, která eliminuje bolest, je podle stoiků uvědomění, že když jsme terčem urážky, jsme také zdrojem jakékoli bolesti, jež ji doprovází.

„Měj na paměti,” říká Epiktétos, „že tě uráží nikoliv ten, kdo ti spílá nebo tě bije, nýbrž jen tvé mínění, že tě tito lidé urážejí.” V důsledku toho tvrdí: „(… ) neboť tobě nemůže uškodit někdo jiný, ačkoli ty sám nechceš, ale škodu utrpíš tehdy, až se budeš domnívat, že trpíš škodu”. Z čehož vyplývá, že pokud sami sebe přesvědčíme o tom, že nám někdo tím, že nás urazil, neublížil, jeho urážka nepřinese žádnou bolest.

Tato poslední rada je ve skutečnosti jen užitím obecně stoického názoru, že „lidé nejsou zneklidňováni věcmi, nýbrž svými vlastními názory o věcech”, jak říká Epiktétos. (Str. 121)

Nejúčinnější technika vůbec (doporučuji, používám docela často):

Po celém světě a celá staletí lidé, již skutečně přemýšleli nad principy touhy, toto rozeznávali — že nejsnazší cestou ke štěstí je naučit se chtít věci, které už máme. Tato rada zní jednoduše a je nepochybné pravdivá; ale trik je v tom převést ji do praxe. Jak vlastně máme přesvédčit sebe sama, že chceme věci, které už máme?

STOIKOVÉ SI MYSLELI, že na tuto otázku znají odpověď. Radili, abychom trávili čas představami, že jsme přišli o to, čeho si ceníme – že nás opustila žena, že nám ukradli auto, že jsme přišli o práci. Stoikové se domnívali, že díky tomuto postupu si budeme cenit své ženy, svého auta a práce mnohem víc, než bychom si jich cenili jinak. Tato technika – budu ji nazývat negativní vizualizace — byla stoiky prováděna nejspíše už za života Chrýsippa. Myslím si, že toto je v psychologické příručce stoiků ta nejcennější technika vůbec. (Str. 63)

Jak si stanovovat cíle s ohledem na míru kontroly, kterou nad situací (ne)máme:

NEZAPOMÍNEJME, ŽE MEZI věcmi, nad nimiž máme naprostou kontrolu, jsou cíle, jež si pro sebe vytyčíme. Myslím, že když se stoik zabývá věcmi, nad nimiž má jistou, ale ne plnou kontrolu, jako výhru v tenise, bude velmi opatrný v tom, jaké cíle si pro sebe stanoví. Obzvlášť bude obezřetný v nastavení spíše vnitřních, a ne vnějších cílů. Z toho důvodu jeho cílem při hře tenisu nebude vyhrát turnaj (což je něco vnějšího, nad čímž má pouze částečnou kontrolu), nýbrž hrát, jak nejlépe dovede (což je něco vnitřního, nad čímž má plnou kontrolu). Vybráním tohoto cíle se ušetří rozhořčení nebo zklamání, pokud prohraje — jelikož jeho cílem nebylo vyhrát turnaj, nemůže tak nedosáhnout svého cíle, bude-li hrát, jak nejlépe dovede. Jeho klid nebude narušen. (Str. 82)

A něco velmi aktuálního k rozčilování se nad neomaleností:

Takže dává smysl, že lidé, kteří nás otravují, si v tom prostě nemohou pomoct. Je to tedy nevyhnutelné: někteří lidé prostě budou otravní; očekávat něco jiného by bylo podle Marcuse jako očekávat, že nám fíkový strom neodevzdá svoji úrodu. Takže jestliže nás šokuje nebo překvapí, že se neomalenec chová neomaleně, můžeme vinit jen sami sebe: měli jsme to vědět. (Str. 114)

Odkazy: