Přes jitřní hodinu se ve sborovně povážlivě oteplilo. Tep ne­stoupl jedině Látalovi, který už zažil pád dvou světových říší; městských úředníků by se nedopočítal.
– Soudruzi! –
končil ředitel pateticky, jak vyžadoval rituál současné říše,
– je naší lidskou i občanskou povinností zmobilizovat všechny síly a učinit vše, abychom soudruha Fuchse neuvítali rébusem, ale tak, jak to od nás očekává: zkonsolidovanými poměry, ve kterých zcela ve smyslu učení našich revolučních klasiků i školních osnov nemá náhoda co pohledávat. Jsou zde pedagogové, –
pokusil se o Látalovu přízeň,
– s obrovskou zkušeností, –
a sklidil výraz shovívavé ironie,
– i mladí učitelé, které zas již plně vychovalo naše zřízení. Očekávám, že společně najdeme účinné řešení, a otevírám diskusi.
Rozhostilo se obvyklé ticho. (Str. 79)

Co se týče formy, místy je patrná až vančurovská opulentnost a připomínka podobně malého města z Rozmarného léta:

Jak skvělé je narážeti sud! Jak snadné je načínati příběh! Ó, začátky, vaše jméno je Naděje. Když pak z pípy vytéká do číší laciný druhák a z děr příběhu řinou se piliny, není řešení nijak těžké: víno rozlít opilcům, kterým na chuti nezáleží, a příběh prostě zapomenout.

Stojíme-li však u dobrého sudu, který duní přibývajícím prázd­nem, a sedíme-li nad dobrým příběhem, když z přadena valem ubývá nenatkaná nit, svírá každý lok hrdlo a každé slovo srdce.

Jak dokončit tento příběh, o který se sváří spisovatel, kronikář i cenzor, tak pravdivý, jako by se byl ani nestal, tak dráždivý, neboť se skutečně stal, a tak nebezpečný, když se ve vyšším zájmu stát neměl? Začal nevinným šustěním kompozičních sešitů a nyní již zazněla podezřelá řeč o tankových pásech! (Str. 164)

Jsou to ale jen chvilky, převážně je styl civilnější.

Výborné jsou úvodní charakteristiky, známé ze starých knih. Jenže tady jsem měl neodbytný pocit, že spíše než napovídání nebo vystižení obsahu tvoří jeho doplněk, nebo snad tajenku, která dostane smysl až přečtením celé kapitoly. Kupříkladu kapitola VI:

Dějiny nerespektující současnost. – Gól a supergól. – Minikolo za maxisardel. – Lesk a bída školních lavic. – Vesnice s předměstím. – Kdo nosí štěstí kominíkům? – Tohle Urbanovi neříkejte! – Slušná žena šije jen ve dne. – Jak vyšetřovat školní podvod, ozývá-li se klení postřelených mužů? – Nepravděpodobnost pravděpodobnosti. – Už se vzali? – Prosím, hoří nám škola! (Str. 40)

Slušná žena šije jen ve dne. Co to znamená se dovíte až tehdy, dočtete-li se o věčně zvědavé spojovatelce, odposlouchávající telefonické hovory, kvůli níž všichni ve městě mluví v šifrách, a šití … je narychlo vymyšlené maskování schůzky s milencem.

Román je to humoristický a zápletky jsou až fraškovité, ale situace a postavy jsou zachycené výborně a čtení jsem si užíval. Doporučuji.

Odkazy: