Pokud jde o to, co píšu já, je úplně mimo mé chápání, jak tomu někdo může říkat „boj mezi Dobrem a Zlem“. O bitvách ani válkách nepíšu vůbec. Zdá se mi, že stejně jako většina romanopisců píšu převážně o lidech, kteří dělají chyby, a o lidech — ať už těch samých, nebo jiných—, kteří se těm chybám snaží zabránit nebo je napravit, a přitom nevyhnutelně dělají další. (Str. 28)

i řemeslnou nutností – vnitřní konzistencí nebo třeba emocionální poctivostí:

Důležitou roli tu hraje právě ona striktně dodržovaná úroveň emocionální poctivosti. Právě v tomto ohledu selhávají pohádky Oscara Wildea a někdy i Hanse Christiana Andersena. Ony totiž jen předstírají, že jsou pro děti. Dospělá sebelítost v nich vystupuje v převleku za sentimentální krutost, což je bohužel dost účinný trik. Jako dítě mě Andersenovy pohádky fascinovaly a děsily četla jsem je však jen tehdy, když jsem měla morbidní náladu. (Str. 49)

Také smyslem příběhů, očekáváními čtenářů a vysvětlením, proč se k takovým knihám opakovaně vracejí

Návrat ke knížce, kterou jsme v dětství milovali, nemusí v podstatě znamenat nic víc, než že se chceme pohroužit do nostalgických vzpomínek; znala jsem jednu ženu, která každých pár let četla Čaroděje ze země Oz jen proto, že si díky tomu „vzpomněla, jaké to bylo, když byla malá”. Když se ale po jednom, dvou či třech desetiletích vrátíte ke Sněhové královně nebo Kimovi, dost možná zjistíte, že zdaleka nejde o tak jednoduchý a jednoznačný příběh jako ten, na který si vzpomínáte. Takový posun a prohloubení významu nám může prozradit něco jak o knize, tak i o nás samotných. (Str. 44)

Upozorňuje na chyby v pokusech o vysvětlování přitažlivosti fantasy:

Spojovat fantastiku s nedospělostí je poměrně zásadní chyba. Fantastická literatura není primitivní, nýbrž primární, prvotní. Je racionální, i když neintelektuální, morální, byť ne prvoplánově mravoučná, a spíše symbolická než alegorická. Mnoho skvělých textů fantastické literatury má podobu básní a ty prozaické se poezii bohatstvím významů a obrazotvorností často blíží. Fantastické, zázračné a neuvěřitelné vévodilo literárnímu mainstreamu od doby eposů a středověkých rytířských románů až po Ariosta, Tassa a jejich napodobovatele a po Rabelaise, Spensera, Shakespeara a ještě dál. To ale neznamená, že se fantastično v literatuře těšilo všeobecnému uznání.(Str. 45)

A opírá se do kritiky:

Když se celebrity modernismu a někteří postmoderní guruové dozvěděli, že čtenáři nejvíc ze všech anglických románů dvacátého století milují trojdílnou fantasy od profesora filologie, byli úplně v šoku. Proč je to tak překvapilo?

Až do osmnáctého století představovala fantastická literatura literaturu veškerou. Realismus v literatuře je nedávný vynález, který není o moc starší než parní stroj a nejspíš s ním nějak souvisí. Odkud se tedy vzalo to pochybné tvrzení, že je to jediná forma beletrie, která si zaslouží, abychom ji obdivovali a milovali? (Str. 55)

Mimořádné postavení pak zaujímá esej o zvířatech v dětské literatuře – je za ním ohromné množství přečtené literatury, precizní práce, roztřídění do skupin a výsledek je čtivý.

Jako celek se kniha četla velmi dobře, jediné co mě trochu překvapilo je pocit celkového neznáma. Autorku vidím poprvé, o jejích knihách jsem nikdy neslyšel („Zeměmoří“), o valné části knih které zmiňuje či analyzuje také ne a vlastně ani motivy, proti kterým bojuje, moc nevídám. Třeba to s těmi kritiky – to už asi není pravda, ne?

Jenže aspoň lidé, kteří o knihách píšou, by přece nějakou čtenářskou zkušenost mít měli. Ti, kteří vychvalovali originalitu Harryho Pottera, předváděli čirou neznalost tradic, k nimž se kniha hlásí – nejen britského subžánru, takzvaného „školního příběhu“, ale také neznalost jedné významné světové tradice, totiž fantastické literatury. Jak mohlo tolik recenzentů a literárních kritiků vědět tak málo o jedné významné oblasti literatury, mít tak malé zkušenosti a tak málo srovnávacích standardů, že byli přesvědčeni o knize pro danou tradici typické a vlastně celkem konvenční, ne-li dokonce nepůvodní, že je čímsi jedinečným? (Str. 52)

Chci říct, že fantasy už je doufám braná jako standardní součást beletrie a nikdo na ni skrz prsty nekouká… Skvělý je ale esej o zvířatech, precizní práce, typologie i příklady. I kdyby nic jiného, tak kvůli němu kniha stojí za investici.

A opravdu výborná práce překladatele – úvod, poznámky pod čarou, sebeironie, životopis autorky, slovníček autorů. Dostanete vše co potřebujete, včetně kontextu.

Odkazy: