Duny nebyl zraněn žádnou zbraní, ale nemohl mluvit, jíst ani spát, a jako by ani neslyšel, co mu říkali, a neviděl ty, kteří ho přišli navštívit. V jejich oblasti se však nenašel natolik zdatný čaroděj, který by ho vyléčil. „Vydal ze sebe příliš mnoho síly,“ usoudila jeho teta, ale pomoci mu nedokázala.

A zatímco Duny ležel, otupělý a oněmělý, vyprávění o tom, jak upředl mlhu a vyděsil kargské nájezdníky mumrajem stínů, se rozletělo po celém Severním údolí, Východním lese, vysoko v horách a dokonce i za nimi, v gontském Velkém přístavu. Tak se stalo, že pátého dne po masakru u ústí řeky Ar zavítal do Deseti Olší cizinec, muž ani starý ani mladý, zahalený do pláště a s hlavou nepokrytou, který bez zjevné námahy nesl velkou dubovou hůl, dlouhou, jak byl vysoký sám. Nepřišel z údolí, proti proudu Aru, jako většina pocestných, ale shora, z lesů na vysoko položených svazích. Vesnické hospodyně v něm bez obtíží poznaly čaroděje, a když jim řekl, že umí léčit veškeré neduhy, zavedly ho rovnou do kovářova domku. (Str. 16)

Duny dostane pravé jméno, jeho učitel mu umožní odejít na školu mágů v Roke – a právě tam mladý čaroděj ve své hrdosti a pýše vypustí do svého světa něco, co tam nepatří a co ho bude pořád pronásledovat.

„Ve snech, pane… “ Po chvíli Ged pokračoval, v hlase mu zněla bolest i zahanbení. „Pane Genshere, nevím, co to bylo – to, co se zrodilo z kouzla a drásalo mě… “

„Nevím to ani já. Nemá jméno. Do vínku jsi dostal velkou moc a ty jsi ji použil špatně. Aniž jsi věděl, jak to ovlivní rovnováhu světla a stínu, života a smrti, dobra a zla, udělals kouzlo, které se ti vymklo z rukou. A dohnala tě k tomu pýcha a nenávist. Lze se divit, že výsledek tě zničil? Vyvolals ducha zemřelého, ale s ním přišla jedna ze sil neživota. Přišla nezvaně z míst, kde nejsou jména. Zlo – a tvým prostřednictvím bude páchat zlo. Moc, kterou jsi ji vyvolal, jí dává moc nad tebou – jste spojeni. Je to stín tvé domýšlivosti, stín tvé neznalosti, stín, který ty vrháš. Má stín jméno?“ (Str. 60)

Navenek jednoduché, prosté vyprávění, žádné složitosti nebo velkolepé světy s ohromující historií a mytologií (i když prohlubujících zmínek tu je taky spousta, takže je jasné, že v pozdějších dílech se dozvíme víc). Hloubka je jinde. V učení mágů:

„Tak ty chceš kouzlit,“ usoudil Ogion posléze, aniž polevil v kroku. „Nabral sis z té studny trochu moc vody. Vyčkej. Být mužem znamená být trpělivý. Být mistrem znamená být devětkrát tak trpělivý. Jak se jmenuje ta bylina u cesty?“

„Slaměnka.“

A ta?

„Nevím.“

„Říká se jí čtyřlístěnka.“ Ogion se zastavil a přiložil měděnou patku hole k rostlince. Ged si ji prohlédl zblízka, utrhl uschlou tobolku, a když už Ogion nic víc neřekl, zeptal se nakonec sám: „K čemu je dobrá, mistře?“

„Pokud vím, k ničemu.“

Kráčeli dál. Ged si tobolku chvíli ponechal, a pak ji zahodil.

„Když poznáš čtyřlístěnku ve všech ročních obdobích, její kořen, list a květ, když ji poznáš podle vzhledu, vůně a semene, pak se můžeš dovědět její pravé jméno, poznat její podstatu: a to je víc než vědět, nač je dobrá. Nakonec, nač jsi dobrý třeba ty? Nebo já? Je k něčemu hora Gont nebo širé moře?“ Asi po půl míli chůze Ogion dodal: „Aby člověk slyšel, musí sám mlčet.“ (Str. 19)

Zeměmořská magie je mimochodem postavená na pravých jménech a vyslovených kouzlech, je to magie řeči.

„Toto je kámen, tolk v pravé řeči,“ řekl a upřel na Geda téměř laskavý pohled. „Kousíček kamene, z něhož je vystavěn ostrov Roke, kousíček souše, na které žijí lidé. Je sám sebou. Je součástí světa. Iluzní proměnou můžeš dosáhnout, aby vypadal jako diamant – nebo květ, moucha, oko, nebo plamen… “

Kámen rychle měnil svou podobu podle toho, jaká mistr vyslovoval jména, a pak se stal opět kamenem. „Je to však pouhé zdání. Iluze klame smysl přihlížejícího, nutí ho vidět a slyšet a cítit, že to či ono se proměnilo. Jenže tím se nic neproměňuje. Abys proměnil tento kámen v drahokam, musel bys změnit jeho pravé jméno. A to, synu, i když jde jenom o ždibíček světa, znamená měnit svět. Udělat to lze. Jistěže to jde udělat. To spadá do umění mistra Proměnáře, a ty se mu naučíš, až budeš připraven se mu učit. Nesmíš však proměnit jedinou věc, jediný kamínek, jediné zrnko písku, pokud nebudeš vědět, co dobrého nebo zlého z toho vyplyne. Ve světě panuje rovnováha, ekvilibrium. Čarodějova moc proměňovat a povolávat může rovnováhou světa otřást. Ta moc je nebezpečná, velice nebezpečná. Musí jít za znalostí a účelně sloužit. Zapálit svíčku znamená vytvořit stín…“ (Str. 41)

Ještě něco z moudrosti mágů:

Povolávač často k nemocnému Gedovi přicházel a sedával u něho. Byl zamračený a vážný jako vždy, ale Ged věděl, jak je citlivý a měl ho rád. „Nevím. Mohu o tom říct pouze toto: vyvolat ho mohla jen velká moc, pravděpodobně jen jediná – jen jeden hlas – tvůj hlas. Ale co to znamená, nevím. Ty na to přijdeš. Musíš na to přijít, nebo zemřeš, a hůř než to… “ Mluvil tiše a na Geda se díval vážnýma očima. „Jako chlapec sis myslel, že mág je ten, kdo může všechno. Já jsem si to kdysi taky myslel. Vlastně my všichni. Ale ve skutečnosti je to tak, že jak u člověka opravdová moc roste a jeho vědomosti se rozšiřují, cesta, kterou může jít, se stále více zužuje, až nakonec nemá na výběr a dělá jen a plně to, co musí… “ (Str. 66)

A čím dál Gedova cesta a zápas se Stínem pokračuje, tím více se zdá, že řeč je o Stínu duše ve smyslu Junga (autorka ale prý inspiraci popírala). Vždyť co jiného, než přijetí archetypu stínu jako první krok v individuaci tohle vyjadřuje?

Ged neprohrál, ale ani nezvítězil. Tím, že vlastním jménem pojmenoval Stín své smrti, dosáhl úplnosti, stal se člověkem, který zná své celé skutečné já a kterého nemůže zneužít ani ovládnout žádná jiná moc než on sám a který tedy žije svůj život kvůli životu a nikoliv proto, aby sloužil ničení, bolesti, nenávisti nebo tmě. (Str. 158)