Oproti předchozím dílům občas chybí zhodnocení. Příklad Str. 79:

Úspěšná prozaička šedesátých let, jedna z nejznámějších autorek té doby, vtipná a duchaplná vypravěčka JINDŘIŠKA SMETANOVÁ (1923) je původním povoláním úřednice. Těžiště její literární tvorby spadá do šedesátých let. Po roce 1969 patřila mezi zakázané autory. Publikovala v Literárních novinách, Zítřku i jinde. První kniha povídek ze života obyčejných lidí, kteří se vyrovnávají s neočekávaným okamžikem ve svém životě, jí vyšla roku 1959 (KONCERT POD PLATANEM). Vztahům dětí a rodičů je věnována novela RŮŽOVÉ ŠATY VE VOJENSKÉ TORNĚ (1963). V roce 1965 vydala román NĚKDO PŘIJDE A NENECHÁ MĚ ZEMŘÍT, ve kterém zachycuje život lidí v horském pohraničí. Malostranským prostředím se inspirovala v povídkových knihách USTLÁNO NA RŮŽÍCH (1966), POZOR, VYLETÍ PTÁČEK (1969) a USTLÁNO NA RŮŽÍCH A POD NEBESY (1970). Další knihy mohla vydat až v devadesátých letech. Roku 1990 to byly črty a fejetony DOMOVNÍ DŮVĚRNOSTI, roku 1996 kniha TGM: PROČ SE NEŘEKNE PRAVDA?, v níž zpracovala zápisky JUDr. Antonína Schenka, osobního tajemníka prezidenta Masaryka. (Str. 79)

Je to přehled, encyklopedický, ale jak poznat, jestli mám něco z toho číst?!? Naštěstí to tak většinou není a autoři přímo zmíní, který z románů měl největší literární hodnotu (a který bych si tudíž měl připsat na seznam literatury).

Výstižnost a přehlednost trochu kolísají, každopádně vypsal jsem si několik elegantních shrnutí.

Jan Skácel:

Hlavně však zaujala Skácelova poezie od počátku úspornou a hutnou reflexí, s nű zachycuje jednoznačnost chvfle, ale zároveň i všechno, co tento prchavý moment básnického vzepětípřesahuje. V této souvislosti hovoří kritici o Skácelově schopnosti vyjádřit „kontrapunkt okamžiku a věčnosti”. Skácelův básnický svět i jazyk jsou přitom prosté. Vyvěrají z rodového zázemí, z venkovské krajiny a charakteru lidí jižní Moravy; právě zde je možno najít sílu životní i uměleckou. Skácel svou poezií buduje vnitřně harmonický svět, jehož centrálními body jsou láska, domov, příroda a prostí lidé. Jinak vyjádřeno — od své prvotiny upoutal mužností, s níž se představuje jako básník srostlý s realitou světa venkovského i městského. Kompozičně promyšlenější než prvotina je básníkova další sbírka CO ZBYLO Z ANDĚLA (1960). Následující sbírky — HODINA MEZI PSEM A VLKEM (1962), SMUTÉNKA (1965) a METLIČKY (1968) — znamenají ještě větší zvýraznění osobité metody: virtuozní práci s jazykem, zámlky ve významové kompozici textu zvýrazňující poslání jednotlivých básní, vytváření jakýchsi mýtů v některých verších s obrazností burcující čtenářův intelekt a cit (přičemž se nikdy nehraje na city jenom romantické). (Str. 68)

Postmodernismus:

Všeobecná pluralita nastolila dilema: konfrontace, či tolerance? Násilné až brutální a zločinné prosazování určitých pravd a principů, nebo dialog (či polylog) s alternativními způsoby vidění světa a života? Postmoderní společenské vědy i postmoderní kultura včetně literatury se hlásí k pluralitní, dialogické alternativě. Svět nenahlížejí sub specie aeternitatis, ale sub specie communi(cati)onis. Komunikace a dialog, nikoliv věčné či jedině možné pravdy. Vůči těmto pravdám, ať již se týkají výkladů minulosti či projektů futuristických, uplatňují postmodernisté přístup ironický, resp. radikálně ironický. Preferovaným časem doby postmoderní je přítomnost. S minulostí nakládá doba postmoderní dvojím způsobem: nostalgickou polohu ironie představuje styl retro, radikálně ironický typ se prezentuje parodickými aluzemi, citacemi, variacemi apod. Budoucnost zajišťuje žánr sci-fi a fantasy. Zde všude se výrazně prosazuje princip ludický, princip hry. Souvztažnost jevů je především souvztažností herní. (Str. 267)

A hodně se mi líbila kapitola závěrečná, světová literatura, myslím že B. Hoffmann tohle obrovské a obtížné téma zprostředkoval velmi dobře. Jsou tam jak hlavní obsahové či stylové oblasti (zobrazení války a jejích důsledků, existencialismus, neorealismus, „rozhněvaní mladí muži“, univerzitní román, francouzský nový román, beat generation, … ) i řada autorů jdoucích „napříč“ žánry (Několik odvážných mužů a žen na létající hrazdě literatury).

Literární obrazy tohoto světa berou na sebe kromě tradičního realistického či psychologického románu takovou žánrovou podobu, která na jedné straně inklinuje k záznamům ze života, k literatuře faktu, osobnímu dokumentu, kronice apod., na straně druhé tíhne naopak k žánru sci-fi a fantasy (často ovšem dochází k vzájemnému prolínání obou pólů). Velice rozšířené jsou i formy tzv. masového čtiva, jako jsou dobrodružné či profesní romány, detektivky, žánr krimi, hororu, thrilleru apod. Literatura se rovněž velmi sbližuje s filmem (literární texty se stávají předlohou pro filmovou transformaci či naopak na sebe bere knižní podobu původní filmový scénář). Technikou filmu, ale i hudby bývá nezřídka ovlivněn i literární styl řady slovesných děl. (Str. 277)

Pro zájemce o literaturu je to asi povinnost.

Odkazy: