Nepřipadá nám zmíněný sled Winnicottových interpretací až těžko uvěřitelný? V úryvku z Thákura četl pokaždé to, co mu předepisovala nebo napovídala jeho psychologická škola. Měl v podstatě interpretaci připravenou, takže věděl. Jsem za Winnicottovu rekonstrukci jeho domnělého vědění vděčný. Vlastně jsem vděčný hlavně za onu vsuvku umístěnou v závorce — „člověk vždy ví“ —, protože je podle mého úsudku pro psychoanalytický vztah k literatuře symptomatická. Ukazuje na předpojatý konceptuální vztah psychoanalytiků a dalších interpretů k uměleckým obrazům a textům. Vztah systematický, rigorózní, metodický. Psychoanalytici z odkazů na literaturu sestavovali modely a konstrukty, odčerpávali z ní metafory a metonymie, aby je už nikdy nemohli vrátit, protože je zkreslili a dezinterpretovali výkladem. (Str. 26)

Literatura, to je především komunikace. A tak se slovům nelze vyhnout. Kapitola Slova, slova, slova má části nazvané Rozhovory; Psaní, čtení a slídění; Lexikálně zpit: fragmenty o slovech.

Další na řadě je komunikace neverbální, soustředěná na úsměv -Úsměv doktora Cottarda (Předehra; Tolstoj; Úsměv jako persona; Půjčovna úsměvů; Antologie úsměvů; Co je pod maskou úsměvu; Tváří přibývalo; Usměj se sám od sebe!)

Má smysl ptát se, co je pod úsměvem, za ním? Co je opravdové? Jestli je úsměv upřímný? Jistěže ano. V románu Než potkala mě popsal Julian Barnes úsměvy lascivního a své ženě ustavičně nevěrného spisovatele Jacka: „Jack měl v repertoáru úsměv upřímný i neupřímný. K tomuto objevu dospěla Sue po několika letech.“ Sue se stává malým psychologem, po letech zkoumání je schopna téměř jako P. Ekman správně rozpoznat rozdíly: „Neupřímný úsměv odhalil trochu větší porci horních zubů a trval o chvilku déle, než bylo nezbytně nutné. Nepochybně existovaly další jemné rozdíly, ale ty se ztrácely ve vousech.“ (Str. 83)

Obrovské množství knih zachycuje dětství a jeho vnímání, traumata, vývoj; proto následuje kapitola Děti, dětství (Fragmenty o dětech; Matka a děti; Otec a syn: Homérský versus sofoklovský vztah). Tady, podobně jako u psychoanalýzy, je autor kritický:

Generalizace a vytvoření rozštěpující dichotomie andílků a tyranů, „tyranie“ jako hyperbola pro to, co děti způsobují rodičům, nepochopení dětí, ignorování řady dalších okolností a kontextů — to vše působí více škody než užitku. Tady psychologie a psychoanalýza zcela selhávají v porozumění dětem a vztahům mezi dětmi a rodiči; v porozumění, k němuž se chtěli přiblížit Proust, Rilke nebo Woolf. Jak nebýt nazloben na mnohé psycholožky a psychology, když ze své privilegované pozice ve společenském diskurzu s nezanedbatelným vlivem na veřejnost šíří smyšlenky, nesmysly, zvrácené výklady a podsouvají veřejnosti obraz dětí jako tyranských ďáblů? (Str. 101)

Dále pokračují kapitoly Paměť (Dům a stůl; Kdyby se ženy oblékaly stejně jako za oněch let; Jména) a Já, vjemy, emoce, patologie (Více v jednom /O skrývání pravého já/; Nalkat se dosyta kvílením bolným /O pláči/; Raději třicet let stoupat po schodech sám /O osamělosti/; Zvuky a pachy; Fragmenty z psychopatologie).

Z psychologie emocí neprostupuje literaturou nic tak často jako líčení samoty a osamělosti. Osamělost, prožitek samoty, přestože fyzicky sami nejsme, psychický stav osamění, prožitek člověka, který se cítí být psychicky sám — to bezpochyby patří k mnohem častěji popsaným stavům než druhy pláče a hysterie. Řada postav trpí samotou, strádá jí, žije o samotě, cítí se osaměle… Hlubokou osamělost najdeme vylíčenou u Kafky a Hesseho, ale i u Goetheho, Čechova, Woolf, Manna, Whitea, Barnese, Munro, Ishigury a dalších. (Str. 153)

Soubor pak uzavírají Knihy: model k životu.

Kromě výborných postřehů, citlivě zvolených ukázek a již zmíněné kritičnosti k psychoanalýze, si můžete povšimnout ještě dalších věcí, jimiž autor vyčnívá. Jednou z nich je ochota vnímat, přijímat jiné druhy komunikace a existence. Básnické vnímání, magické vidění, oživení věcí:

Přece by nikdo v běžné řeči neřekl: „Dvory prohlašovaly noc za svrženou.“ A kdyby to řekl, odborník by přispěchal a prohlásil ho nejspíš za duševně chorého. „Slyšení“ věcí a sluchové halucinace patří mezi tradiční indikátory schizofrenní poruchy nebo jiné poruchy s bludy; ale zeptala se odborná psychologie někdy ve světle literárního přístupu, inspirována jím — zda také nemůže být normální slyšet věci mluvit a vést s nimi rozhovor? Že to může být znakem ne poruchy, ale velké senzitivity, umělecké tvořivosti nebo znakem vnímavosti? Podstatnou součástí literárního „prezentování“ světa, součástí světa jiného vnímání a jiného rozumění, je to, že spisovatel zplnomocňuje věci k tomu, aby promlouvaly, urážely se, aby se na někoho obořily, aby nám naslouchaly. Nemůže nás umění, respekt k němu, přivést k posílení respektu k těm, kdo podobně tvoří, přetvářejí svět, vytvářejí si jiný svět? (Str. 160)

Literatura popisuje mnoho takových přístupů ke světu a psycholog, který je ignoruje, o hodně přichází. Dokonce o věci, které odborná psychologie dosud nezná, jako je stud „anticipační“:

Zvláštní druh studu. Stud za druhého člověka, stud anticipační. Představíme si, jak se náš partner bude stydět, až „mu to dojde“ — a stydíme se za něho už nyní! Mluvíme s někým, kdo si neuvědomuje svou trapnost, a jsme to my, kdo se cítí vinen za to, že on se bude po čase stydět. Není to… psychologicky pozoruhodné? Tato malá ukázka vypravěčových obav, že chybující jednou nahlédne svůj omyl a bude se zpětně stydět za to, jak se blamoval a že to jeho partnerovi dochází už nyní. Tento malý popis anticipovaného pocitu „za druhého člověka“ mě při psaní dlouho provázel jako magnetizující příklad přitahující další. Kvůli takovým popisům, úvahám, kvůli takovéto psychologické všímavosti má smysl — vzletně řečeno — opravňovat potřebu literární psychologie. To, co prožil u Prousta markýz Saint-Loup v rozhovoru s Blochem, psychologii jakožto vědě uniká. Není to vědci popsáno, jako by něco takového nebylo. (Str. 169)

Zkrátka, další velmi důležitá kniha pro knihomoly. A psychology.

Odkazy: