Arthur Dent má těžké ráno. Kocovina mu nedovoluje příliš rozsáhlé akce ani přemýšlení a tak se náhodně postřehnutý obraz něčeho žlutého před domem bezcílně toulá jeho mozkem a zdá se, že nikde nespočine. Nakonec se mu to podaří a - „o patnáct vteřin později už byl venku a ležel před obrovským žlutým buldozerem, který se valil zahradní pěšinou“.

Den předtím se totiž dozvěděl o plánované dálnici, o níž zdá se věděli všichni kromě něj, a která má vést středem jeho domu.

„Ale pane Dente, ty plány byly přístupné na místním plánovacím úřadě tři čtvrtě roku.
To jo, a jakmile jsem se to dozvěděl, hned jsem se taky na ně šel podívat, včera odpoledne to bylo. Zrovna jste se nenamáhali na ně upozorňovat, co? Jako třeba že byste to někomu řekli, nebo tak něco na tem způsob.
Ale ty plány byly vyvěšeny...
Vyvěšeny? Musel jsem je nakonec jít hledat do sklepa.
Tam je oddělení, kde je vyvěšují.
S baterkou.
Asi byl zrovna výpadek proudu.
A schody zřejmě taky vypadly.
Podívejte se, našel jste to oznámení nebo ne?
Ale jo, našel. Na dně zamčené registračky, a tu vecpali na zrušený záchod a na dveře dali ceduli Pozor, leopard!“

A tak teď leží v blátě před buldozerem, odolává naléhání zodpovědného úředníka a přemýšlí, co bude dál. Z přemýšlení ho vytrhne známý hlas - jeho kamarád, Ford Prefect, se přišel zeptat, jestli má zrovna něco důležitého na práci a jestli by se nešel něčeho napít. Arthur má pocit, že se mu to všechno zdá a nakonec se přesvědčit nechá. Když se dozvídá, že Ford je ve skutečnosti mimozemšťan, že se chystá stopnout vesmírnou loď Vogonů a že Země bude za pár minut zničená kvůli stavbě hyperprostorové dálnice, jeho pocit nereálna se ještě prohloubí.

Popisuje loď na nepravděpodobnostní pohon, továrnu na stavbu planet, babylónskou rybičku, živící se myšlenkovou energií z okolí a produkující telepatickou matrici, umožňující rozumět jakékoliv řeči... Z této knihy pochází také několik kultovních hlášek nebo nápadů - „Nepropadejte panice“ (nápis na obalu elektronické knihy Stopařův průvodce), „základní otázka Života, vesmíru a vůbec“, číslo „42“ (odpověď na základní otázku), ručník jako základní potřeba vesmírného stopaře (to inspirovalo tzv. ručníkový den, akci, konanou i u nás):

„Ručník je skutečně kolosálně užitečná součást výbavy hvězdného stopaře. Především má značnou praktickou cenu - můžete se například do něj zabalit, aby vám nebylo zima, když poskakujete napříč chladnými měsíci planety Jaglan Beta. Můžete na něm ležet na zářivých, mramorovým pískem vystlaných plážích Santraginu V a vdechovat opojné výpary z jeho moří. Můžete na něm spát pod hvězdami, jež tak rudě září na planetě pouští, Karkrafúnu. Můžete ho použít jako plachtu, až poplujete na maličkém voru po proudu drsné řeky Moth, můžete ho namočit pro boj zblízka, nebo si jím zahalit hlavu, abyste necítili jedovaté pachy žravé obludy Blátotlačky z Traalu a nestřetli se s jejím pohledem (je to nepředstavitelně tupé zvíře, myslí si, že když ji nevidíte, nevidí ani ona vás - blbá jak tágo, ale zato značně žravá). Když jste v úzkých, můžete jím signalizovat o pomoc. No, a samozřejmě se jím také můžete utřít, pokud vám po tom všem ještě připadá dost čistý.“

Dílo je to zkrátka kultovní a jako takové byste jej rozhodně neměli opominout. Recenze Ondřeje Jireše.

nakladatelství Argo, Praha 2002, ISBN 978-80-257-0030-3, cena 198,- Kč