„Arthur se vžil do své obvyklé krizové role, to znamená, že stál s otevřenými ústy a nechal události, aby se přes něj valily.“

Spíše než děj jsem tentokrát sledoval jednotlivé nápady, jako třeba problém někoho jiného (PNJ):

„Právě k ní dorazili. Další nejzvláštnější věcí na lodi bylo sledovat působení pole PNJ. Teď už jasně viděli loď takovou, jaká byla, jednoduše proto, že věděli, že tam je. Bylo však naprosto zřejmé, že nikdo jiný ji neviděl. Nebylo to však proto, že by byla neviditelná a nebylo to ani ničím podobně hypernemožným. Technologické postupy potřebné k tomu, aby se něco stalo neviditelným, jsou totiž tak nekonečně složité, že v devíti stech devadesáti devíti miliardách devíti stech devadesáti devíti milionech devíti stech devadesáti devíti tisících devíti stech devadesáti devíti případech z bilionu je prostě mnohem jednodušší a efektivnější věc odstranit a obejít se bez ní.“

Nebo postřeh o bolesti, ten mě opravdu pobavil:

„Ležel a těžce oddechoval ve vlhkém vzduchu a zkusmo ohmatával různé části těla, aby zjistil, kde by mohl být zraněn. Všude, kam sáhl, se ozvala bolest. Po chvíli zjistil, že je to proto, že ho bolí ruka. Vypadalo to, že si vymkl zápěstí.“

Překvapilo mě, že jsem si z minulého přečtení celé série ze „Života, vesmíru a vůbec“ nepamatoval vůbec nic. Asi na mě tehdy zapůsobil stejně jako tentokrát.

Nakladatelství Argo, Praha 2002, ISBN 978-80-257-0037-2, cena 198 Kč