Ale abychom nebyli ošizeni, aplikuje autor zmíněná pravidla na popis toho, co lze v Restaurantu dělat:

„V Restaurantu se hosté posadí (budoucně posedováše) ke stolu a pojídají (budoucně požerováše) vydatnou krmi a přitom hledí (bylouce vykukovach), jak kolem nich vybuchuje celý zázrak bytí.
I to by hodně lidí považovalo za nemožné.
Můžete tam přijít, kdy se vám zachce (mocníte přišedši venkoncem furtpryč) bez předchozí (potomní předsledné) rezervace, protože si stůl můžete objednat retrospektivně, to znamená po návratu do své vlastní časové roviny (mocníte stolík objednávovati vturánujak čelemvzad k domovu přikráčedše).
O tomhle by většina lidí tvrdila, že je to už úplně vyloučené.
V Restaurantu se můžete setkat a povečeřet s (mocníte střetnouti též večerní krmi zároveň spolkovně pojedouce) fascinujícím průřezem veškerou populací času a prostoru.“

A tak dál, v ohňostroji parodií si Douglas Adams dělá legraci snad ze všeho. Z výpočtů s použitím nekonečna - když je vesmír nekonečný, neexistuje v něm obyvatelstvo (konečný počet v nekonečném vesmíru je zanedbatelný); z politiky, z konspirací (hledání toho, kdo vlastně vládne celému vesmíru) nebo třeba z ideálu některých duchovních nauk, totiž trvalého bytí v přítomnosti:

„Sebral ze stolu kus papíru a špaček tužky. S tužkou v jedné a papírem v druhé ruce experimentoval, jak je dát různými způsoby dohromady. Zkoušel držet tužku pod papírem, pak nad papírem, potom vedle papíru. Zkoušel zabalit tužku do papíru. Zkoušel čmárat po papíru opačným koncem tužky, pak ostrým hrotem.
Zanechala tam stopu. Objev ho potěšil. Jako každý den. Sebral ze stolu jiný kus papíru. Byla na něm křížovka. Zběžně ji prostudoval, vyplnil několik okének. Po chvíli ztratil zájem.
Zkoušel si sedět na jedné ruce. Zaujalo ho, když nahmátl pánevní kost.“

Zásadní problém pro tuto recenzi je, že že kniha se sice skvěle čte, ale dost špatně se o ní píše, protože zachytit ji alespoň trochu realisticky by znamenalo převyprávět ji celou. Raději si ji tedy přečtěte.

„'Umíš kromě žvanění ještě něco?' zeptal se Zafod výtahu.
'Jezdím nahoru, nebo dolů.'
'Fajn. Zavez nás nahoru.'
'Nebo dolů,' připomněl výtah.
'Jo. Fajn. Nahoru, prosím tě.'
Výtah se na chvíli odmlčel. Pak s nadějí navrhl:
'Dolů je to ale moc hezký.'
'Jo?'
'Senza.'
'Prima,' pochválil Zafod. 'Tak nás rychle zavez nahoru.'
'Dovolíte otázku,' vtíral se výtah nasládlým tónem. 'Zvážili
jste všechny možnosti, jež vám může poskytnout směr dolů?'
Zafod se jal mlátit jednou ze svých hlav o stěnu kabiny.“