Starým židovským ghettem se jednou za čas prožene podivná postava, Golem. Možná jeho původ skutečně tkví v dobách rabbiho Löwa, jinak ale s hliněnou postavou nemá nic společného.

Přibližně každých třiatřicet let se v našich ulicích opakuje příhoda, která v sobě neskrývá nic zvlášť vzrušujícího, a přece vyvolává zděšení, pro které neexistuje žádné uspokojivé vysvětlení nebo zdůvodnění:

Stále znovu se totiž stává, že z ulice U staré školy přichází úplně cizí člověk, bezvousý, se žlutým obličejem mongolského typu, oblečený do staromódních vybledlých šatů, a kráčí židovským městem, rovnoměrným, podivně klopýtavým krokem, jako by měl každým okamžikem přepadnout dopředu, a najednou – se stane neviditelným.

Obvykle zabočí do jedné z ulic a zmizí bez stopy.

Jindy se tvrdí, že na své cestě opíše kruh a navrátí se k místu, odkud vyšel: k prastarému domu poblíž synagógy.

Někteří rozčilení lidé zase trvají na tom, že ho viděli okolo rohu přicházet směrem k nim. Přestože k nim zcela zřetelně přicházel, byl stále menší a menší, přesně jako někdo, jehož postava se ztrácí ve velké dálce, a – pak úplně zmizel. (Str. 43)

Ghetto je svět sám pro sebe, tajemný, spletitý, plný osob zlých a podlých, jako je vetešník Aaron Wassertrum, i vznešených a duchovně pokročilých, jako Šemaja Hillel.

Což je mimochodem důvod, proč jsem po Golemovi sáhl. Téma domu ve Zlaté uličce i postavu Athanasia Pernatha využil František Novotný ve svém cyklu Valhala a chtěl jsem si ho připomenout. To se podařilo, také jsem ovšem viděl, jak komplexní iniciační román Golem je. Mnoho symbolů a symbolických událostí; těm, kdož jsou probuzení – Šemaja Hillel, Mirjam… a nakonec i Pernath –, je těžké rozumět; dost toho zůstává skryto či nevysloveno.

A i to, co vyslovené je, by hledače umělo zaměstnat na dlouho. Třeba popis zhmotnění egregoru:

Možná že je mezi námi pořád, neustále, a my to nevnímáme. Tón chvějící se ladičky přece taky neslyšíme, dokud se nedotkne dřeva a nerozezvučí je.

Možná že to je jen jakési duševní umělecké dílo, v němž není obsaženo lidské vědomí – umělecké dílo, které vzniká tak, jako vyrůstá krystal z beztvaré hmoty podle stále stejných vnitřních zákonů.

Kdoví?

Jako se za dusných dní stupňuje elektrické napětí do nesnesitelnosti, až konečně zrodí blesk, proč by nebylo možné, že rovněž neustálé hromadění oněch nikdy se neměnících myšlenek, které zde v ghettu otravují vzduch, musí vyvolat náhlé, prudké vybití? – duševní explozi, která vybičuje naše snové podvědomí na denní světlo, aby vytvořila – obdobně jako blesk v přírodě – přízrak, jenž by v tvářnosti, chůzi a chování, ve všem všudy, přesně vyjadřoval symbol duše davu, jen kdybychom my dokázali správně vyložit tajnou řeč forem?

A stejně jako mnohé příznaky ohlašují úder blesku, tak i zde prozrazují určitá strašidelná znamení hrozící vpád onoho fantomu do říše činu. Oprýskávající omítka staré zdi dostává podobu kráčejícího muže; v ledových květech na oknech se objevují rysy strnulých obličejů. Písek ze střechy jako by padal jinak než jindy a vnucuje nedůvěřivému pozorovateli podezření, že jej shazuje neviditelná, inteligencí nadaná síla, štítící se světla, která se cvičí v tajných pokusech vytvořit všelijaké podivné obrysy. – Když oči spočinou na jednotvárném pletivu nebo na nerovnostech kůže, zmocní se nás neutěšená schopnost vidět všude povědomé formy plné významů, které pak v našich snech narůstají do obřích rozměrů. A těmito stínovými pokusy nakupených houfů myšlenek, které se prohlodávají zátarasy všednosti, se táhne jako červená nit mučivá jistota, že naše nejvlastnější nitro je s rozvahou a proti naší vůli vysáváno, aby se postava fantomu mohla stát plastickou. (Str. 31)

Nejsilnější je ale atmosféra, snové situace, nemožnost svými činy ovlivnit tok událostí, proměna… Opravdu zajímavá kniha.

P. S. Daniela Hodrová ve svém Románu zasvěcení věnovala Golemovi tři stránky, krátká citace na doplnění:

Cizinec je Golem, jeho cesta opisuje kruh, kruh vnitřního prostoru, jímž je místnost se zamřížovaným oknem, místnost bez vchodu – vnitřek bez vchodu (jako zavřené zámecké komnaty a místnosti s tajnými dvířky). Pocit šířící se v adeptově duši dostává stále víc obrysy charakteristické bytosti, která v městě snad před staletími žila a žízní po uskutečnění a tvaru; možná je jen duševním uměleckým dílem, obrazem myšlenky, kterou kdysi myslel onen středověký rabín, než ji vtělil do hmoty. Golem je „onen druhý“, část adeptova nitra, dvojník.

Šílený Pernath se ocitá v blízkosti blázince (iniciační motiv). Hypnózou uzavřeli jeho místnost (vědomí), která tvořila průchod ke komnatám jeho mládí (onu golemovskou místnost bez vchodu), a učinili tak z něho člověka bez domova (iniciační rys). Pernath hledá vstup do místnosti, v níž jsou zaklety přízraky podobně jako v tajemném křídle zámku hrůzy a v níž přebývá jeho dvojník; zamřížované okno je oknem jeho nitra, oknem jeho dosud zakleté iniciační paměti. Pernathovým zasvětitelem je doktor Hillel a Pernathův vztah k němu je obdobou vztahu Golema ke svému stvořiteli (Hillel Pernatha zbavuje křeče i halucinací; psychiatr je novou podobou starověkého kněze a středověkého poustevníka). Pernath je povolán jako K. – povolán sám sebou, jak mu říká doktor Hillel (povolání je jiným slovem pro vyvolenost). (Román zasvěcení, Str. 118)

Odkazy:

• Golem v ČBDB
• Golem v Databázi knih
• Golem ve Wikipedii
• recenze Zdeněk Svoboda
• recenze Tomáš Odaha

MEYRINK, Gustav. Golem. Praha: Levné Knihy KMa, 2002. ISBN 80-7309-053-8.