Představte si, co by se asi stalo, kdyby generál Karl Haushoffer, jakožto německý velvyslanec v Japonsku, pronikl do kultu uctívačů dračího démona a podařilo se mu vstoupit do kontaktu s jedním z Vysokých (Súrt). A uzavřít dohodu – dostane moc nad světem, pokud dodá Vysokému padesát miliónů mrtvých pro jeho zásvětní armádu… je to hodně, ale jsme teprve na začátku století. Nedostává pak Haushofferovo založení spolku Thule a „výchova“ Hitlera jiný rozměr?

Klíčovou osobou celého spiknutí mezi světy se nevědomky stal rytíř Arnim von Galwitz. Když jednou v zákopu viděl, jak se mrtví zvedají a odcházejí, byl v šoku, stejně jako když si ho sám Haushoffer nechal přivést, udělil mu medaili, věnoval japonský meč jako talisman a doporučil mu, aby jej vozil s sebou v letadle. Meč to nebyl náhodný, Súrtův Pojídač temnoty sehraje velkou roli. Po sestřelení, místo aby rytíř dopadl na zem, je i se svým strojem přenesen valkyrjí Reginleif do Valhaly. Sám Grímni (Ódin) jednou vysvětluje, proč se tak děje:

Jakmile mu strážce Heimdall sdělil, že podle zpráv špehů se lidé v Midgardu naučili bojovat i ve vzduchu, myslel jen na jedno – jak získat tyto bojovníky pro svoji říši. Byla to příležitost, na kterou čekal tisíciletí. Příležitost pomstít se za porážku při Ragnaröku, za ztrátu bratrů a synů, příležitost zaplnit prázdné sály Valhaly novými obránci i s jejich kouzelnými stroji. A ještě více. Doposud se Súrtovi jen bránil. Nyní by mohl, díky vynalézavosti lidí, získat prostředky, jimiž by bylo možno protivníka předejít. Zaútočit na jeho Pány Času v jejich vlastním prostředí. Jenže kde hledat cestu do ztraceného Midgardu, do oddělené země lidí? Kterým směrem vysílat valkyrje, aby, jako před Ragnarökem, přiváděly padlé reky na okřídlených ořích? (str. 59)

Knížka je opravdu skvělá, detaily jsou propracované a vše je zasazeno do kontextu legend a mytologie. Popisy Valhaly, všechny intriky božstev, obři a trpaslíci, lstivý Loki a stahující se sítě osudu nad světem lidí. I časových paradoxů si užijete do sytosti, v bezčasém Niflheimu a Valhale se začínají objevovat padlí hrdinové z různých dob, bohové, démoni i sám rytíř potkává sebe samého a jak to tak vypadá, jediným cílem velkého Scénáře je dodržet známou posloupnost událostí, sestavit nacistickou armádu padlých, otevřít bránu zásvětí, vtrhnout do roku 1942 a tím zvrátit výsledek války. Že se to povedlo napovídají krátké zmínky o tom, jak to na Zemi vypadá – Afriku pustoší draci, západní Evropa je pod vodou, z východní zmizeli Slované a Židé …

Na posledních stránkách je kvalitní slovníček, vysvětlující hlavní pojmy a postavy, mytologické i skutečné, takže se nemusíte bát, že byste dílu nerozuměli. Nakonec jsem ani Germánskou knihu mrtvých předem číst nepotřeboval.

P.S. Hrdinové jsou ve Valhale vyspraveni stříbřitým kovem, wthulem. Nevíte někdo, jestli to také pochází z mýtů? Internet mlčí...

Aktualizace 11. 10. 2019: Když jsem knihu opět vytáhl, předsevzal jsem si, že tentokrát už ty časové smyčky musím pochopit.

Snažil jsme se opravdu úporně. První schéma:

se ukázalo jako příliš podrobné a se špatným znázorněním přechodů v čase, zkusil jsem to tedy znovu:

jenže tam zase bylo málo místa a nemohl jsem ukázat zdvojení postav. Další postup byly tedy časové smyčky s potkáváním:

jenže ty se mi velmi rychle zauzlovaly. Ani stručné schéma rekvizit a jejich přechodů, jak je uvedeno v přílohách, mi kvůli šifrovanosti moc nepomohlo (mimochodem přílohy jako přetisky nacistických úředních zpráv vypadají opravdu působivě a autenticky).

Poslední pokus – lineární zachycení událostí jednotlivých postav a propojovací šipky – se mi aspoň povedlo dokončit:

Ale co si budeme povídat, stejně jsem to pořád nepobral. Mám jen jakési mlhavé tušení a doufám, že až si přečtu další díly, bílá místa se mi zaplní.

Jak je patrné, koncepce událostí ve Valhale, kde je bezčasí a postavy se mohou potkávat, je extrémně složitá. Ale ne na úkor čtivosti! Od řady scén se nebudete moci odtrhnout a hlavní linka s von Gallwitzem je poměrně jednoduchá. Stejně jako základní myšlenka využití dvou legendárních mečů.

Když se světelný vír zmírnil, rozdělil se do dvou proudů, z nichž jeden odnášel Ásy a Álfy, druhý pak Súrta a jeho čeleď. Ódin a jeho věrní uvázli pak na cestě pravé ruky, v závitu, jenž se zove Agarthi, jejich protivníci pak na cestě levé ruky, v závitu Schamballahu. Tehdy gnóm Brokk, věrný Ódinovi a zbytku Ásů, zhotovil další znamenitou věc, totiž meč, jímž se dala protnout světelná opona závitu času Agarthi, a jeho po pomstě bažící bratr Sindri, stojící ve službách Súrta, zhotovil identickou zbraň, jíž se dala protnout opona temnoty kolem obráceného závitu času Schamballahu. (Str. 102)

Okultní jádro nacistů odhalí způsob, jak otevřít brány a využí armádu mrtvých ke zvrácení války.

Klasickými prostředky bychom tu válku nikdy nevyhráli. Naštěstí ti scientisté, ti židobolševičtí plutokrati, ti humanističtí pitomci zapomněli na prastará tajemství pravěkých bohů. Ti nyní pracují pro nás a vyhrají nám válku. Tak to naplánoval Skrytý Mistr. Musíme se zkrátka úzkostlivě drže scénáře. Do všech podrobností, jak to nařídil. (Str. 303)

Svět, který vytvoří, je jiný. Cizí, zvrhlý – a s lidmi, kteří se s tím nechtějí smířit. Postupně se prolamují do okultních vědomostí a začnou se snažit události změnit. Pronikají také do Valhaly a chtějí záměnou mečů scénář porušit.

Protože tu noční scénu na Vígrídu si budeme muset hlídat jako oko v hlavě. Nesmíme dovolit, aby do ní vstoupil někdo, koho nebudeme kontrolovat. A proto musíme hrát hru našich protivníků z budoucnosti. Oni si myslí, že do té scény propašovali svého herce. Svého agenta Karst-Nowotnyho. Dobrá, nechť propašovali. Tím máme jistotu, že nám tam nebudou cpát ještě někoho jiného. Stačí, když Karst-Nowotny bude zpívat podle našich partesů. (Str. 305)

Bohužel jsou stále o krok pozadu…

„Jak to vypadá,“ zahučel jednooký, když se napřimoval nad místem, kde spočívalo tělo jednoho z padlých chlapců, „dnes to opět nevyšlo, opět se rozhrnula opona k falešné hře.“

Ovdovělým okem zašilhal po jasné obloze a pak pohlédl pokorně na ryšavého průvodce. „Mám obavu, že to tak bude i zítra i pozítří. Že se tady vždy najdu. Protože ten druhý nikdy nepochopí, co vlastně musí učinit.“ (… , str. 403)

Nepřehlédnutelná je také ohromná autorova erudice. Severskou mytologii evidentně zná ze všech stran; postavy dokázal jednak oživit, jednak navázat na jejich dosavadní činy, a vlastně i věrohodně popsat Ragnarök. Steně tak letce, jejich letadla, válečné reálie nebo nacistické pohlaváry. Vše je tak detailní a přesné, jako by u toho sám byl.

Mimořádně zajímavé jsou erotické scény, jejich mystický popis rozhodně vybočuje z toho, co si v beletrii běžně přečtete – a přitom do knihy dokonale zapadá. Jaké jiné by mohlo být milování s Ódinovou dcerou? Žhavé…

Žár pozvolna zachvacoval jeho tělo. Napřed se zmocnil nohou, vysušené šlachy se napínaly a těsně před tím, než praskly, vyvracely chodidla. Potom mu prošlehly plameny do břišní dutiny a oblily bedra vědrem roztaveného kovu. Znovu hořel nad dobrou flanderskou zemí, poznamenanou jizvami zákopů. Znovu mu otevírala vstříc svoji hliněnou náruč, aby ho v nekonečné dobrotivosti zbavila vší bolesti.

Jenže útěšnost smrtící země byla příliš daleko. Reginleif ho mezitím hroznýšovitými pohyby střídavě vyvrhovala a opět polykala. Klesal stále hlouběji do řeřavého jícnu sopky, jež se vyklenula mezi pecny jejích stehen. Ještě stačil sténavě vykřiknout, než mu první vlna jemného popela olízla rty. Zadržel dech před žárem, ale pak přišla druhá vlna. Přelila se mu přes hlavu sypkými zrnky ohně a on je musel vdechnout. Lávové moře ho celé pohltilo. Nořil se do plazmatického jádra hvězdy, ohryzáván okolo zuřícím požárem. Až na kost, až k páteři, v níž se nerozhodně vlnil probuzený had. (Str. 258)

Ještě mě zaujaly magické artefakty – úder magickým kladivem Mjöllnim jako výbuch atomovky, to je pěkná analogie. A že se nacisté zabývali kopím je také všeobecně známo. Proč by to tedy místo kopí římského vojáka nemohlo být kopí Ódinovo?

Odkazy:

• Dlouhý den Valhaly na ČBDB
• Dlouhý den Valhaly na Databázi knih

nakladatelství Altar, Praha 1994, ISBN 80-901-078-8-5, cena 89 Kč