Tentokrát se žádné pochybnosti nekonaly – děj je svižný už od začátku. Krom toho, sliby dané v Dalším dni Valhaly, že pokračování bude zrcadlem dějů, jsou naplněné více než úspěšně. Spousta věcí, které se tenkrát nějak odehrály a nějak byly vykládané, se ukáže ve zcela jiném světle.

Tehdy na plese v Citadele pochopil, že svět Valhaly se změnil. Dravost a brutalitu vystřídala lenivá nasycenost, svět byl jednou provždy poroben a vydrancován a Zlo erodovalo, začalo se velekorumpovat svou vlastní velemocí. Lidé chtěli žít i v jeho stínu a v sebeobraně vytěsnili z vědomí (především ale ze svědomí) všechny hrůzy, které začaly před těmi více než třiceti lety. Kdo ještě věděl, že existovali nějací Židé, koho zajímalo, že existovaly i velmoci, které se jmenovaly Spojené státy, Velká Británie a Francie? Touha žít za každou cenu vymazala z lidské paměti vzpomínky na ně ještě důkladněji než zemětřesení a přívaly vod jejich území. (str. 80)

Analogií a souvislostí, které mě pokaždé fascinují, je poslední díl opět plný. Například antropoidi – obřadně popravení lidé, kteří pak musí svému pánovi ve Valhale sloužit. Heydrich má osobní komando nemrtvých…

Nebo ocelová růže, která se zatažením za lanko rozvine a pak se pomalu skládá. Bylo mi to hrozně povědomé, ale nemohl jsem si vybavit, odkud ten motiv znám. Naštěstí je František Novotný ke čtenáři milosrdný a buď poskytne o pár odstavců dál více indicií, nebo přímo prozradí odkazované dílo. V tomhle případě byl předchozím majitelem magického artefaktu Roman Rops, znalec svatovítské katedrály, a Franz o ní mluví ve starožitnictví a antikvariátu, jehož jedním společníkem je Max Unterwasser. Fantastické propojení.

Další odkaz – dům ve Zlaté uličce, tam, kde je jen zeď… To už jsem se chytal, z Meyrinkova Golema mi pár obrazů v paměti zbylo.

Děsivé poznání, že ať dveřník udělá cokoliv, obětuje sebe nebo jiné, zamění meče kolikrát chce, stejně se nakonec svět zvrátí v nekronacistickou realitu: Bohužel, i v tomto případě platí princip neurčitosti, pozorovatel nemůže současně určit, o který časový proud se jedná a ve kterém se nachází. Nemá-li se nový dveřník stát bezděčným hodinářem, který bude stroj udržovat ve věčném chodu, musí současně cyklus obnovit a současně přerušit. (str. 311) A přesto se to Františkovi Novotnému povedlo důstojně zakončit a neřešitelnou soustavu rovnic rozlousknout.

Až budu sérii číst příště, možná si připravím několik metrů papíru, abych na něj mohl kreslit časovou osu se třemi světy. Bezčasou Valhalou, světem Smrtonoše, světem naším. A šipky mezi nimi… a místa. A postavy. Vlastně čtyři (!) světy – František Novotný tam zamontoval další větev historie, ve které je v Čechách království (a králem Karel Schwarzenberg), ve které byla jen první světová válka a ve které začínají sudetoněmecké provokace a teror až někdy kolem roku 1990. Ale hlavně je tu František Josef Špork, kterému se začaly zdát neuvěřitelné sny o tom, že je Franz von Karst. Celá kompletní historie… Pak se ukáže, že to nebyly sny, že při závěrečném souboji Dalšího dne Valhaly se Franz i se Skuld propadli do další reality.

Orloj světů se dal do pohybu, nesvatí svatí se začali střídat v okénku. Na ochoz Temné věže vyšel Karmínový král, po něm se na balkon říšského kancléřství postavil Adolf Hitler, na Staroměstské náměstí právě přišel z Hradu Klement Gottwald, soudruh Koba vyhlédl na Rudé náměstí z tribuny nad Leninovým mauzoleem a soudruh Husák zase z tribuny na Letné, aby svými brýlemi hypnotizoval svatého Václava. Ozubená kola náhod a dobrých úmyslů zapadla do pastorků ctižádosti a upocených úkladů, přesunuly se páky ideologií tažené závažími zlolajné závisti a bezbřehé touhy po moci. (str. 504)

A ještě pár komentářů:

• Lutze je jedna z nejzajímavějších postav (ďábel je často přitažlivý)
• Dlouhý den Valhaly, úplně první díl, vyšel v novém vydání rozdělený také do dvou svazků - nevíte někdo, jestli je to jen přetisk, nebo byl i přepracovaný?

Série Valhal nemá, alespoň co já vím, v české sci-fi / fantasy obdobu. Propracovaností, složitostí, odkazy, námětem.

---

Aktualizace 12. 12. 2019:

Jako zrcadlový obraz Dalšího dne Valhaly pokračuje Mezi světy v přehrávání událostí pohledem Franze von Karsta, a poskytuje až extázi z rozplétání, z pochopení záhad – porozumíme proč a jak se koruna mohla dostat z Prahy, proč ji nacisté dali z rukou; dozvíme se, jak se Měděnka dostala na loď při cestě do Malé Ameriky – a jak Eliška zmizela z Napoly!!

Tentokrát doplním jen zajímavé citace, které mě obzvlášť oslovily. Třeba tohle o citlivosti k náhodě:

„Nevím,“ Franz pokrčil rameny, „a ani nad tím nedumám. Třeba nám pomůže náhoda,“ usmál se na Crommelina. „Ta teď pracuje pro nás. To Tórovci mají teď pevný plán, podle kterého se řídí. K tomu musíš konat promyšleně, a čím promyšleněji konáš, tím víc jsi zranitelný náhodou. A totéž, ještě ve vyšší míře, platí pro Reginleif.“ (Str. 322)

Není to geniální? Takový jednoduchý princip… Čím pevnější plán, tím zranitelnější, tím více náhoda bude vidět, tím snazší je – možná by se dalo říct že tím jistěji přijde (nebo stačí jen málo).
(k tématu vizte Pustit se)

Nebo psychoanalytické vysvětlení všech „snů“ Františka Josefa Šporka, od personifikace náhody, entropie (Súrt), přes znalost ariosofických spisů až po magii a dvojné kouzlo (bipolárnost jako základní vlastnost lidského myšlení). Jak snadné je změnit výklad, jak důležitý je úhel pohledu. A z ohromného dějinného smyslu se stane pouhá hříčka přetížené psychiky (str. 380-381).

Další zmínka o růži a Golemovi, který funguje jako svorník:

„Vy o mně asi hodně víte,“ spíš než by se ptal, ostýchavě konstatoval von Karst.

Athanasius Pernath přikývl.

„Více než vy sám. Byl jsem k tomu stvořen, abych věděl o lidech víc než oni sami a střežil důležité věci napříč jejich existencí. Anebo je předával dál. Mezi jinými i tuto růži. V tomto světě jsem výpustným ventilem, ale v jiných naopak svorníkem, jenž je drží dohromady.“ (Str. 125)

Nutný paradox při přecházení mezi světy:

Pokud přišel z paralelního světa, musel zde existovat už předtím. Nikoli jako driftovaný jedinec, jemuž driftové fluidum opatřilo identitu, ale jako právoplatný dvojník, jako na něm nezávislá autochtonní kopie na této úrovni existence. (Str. 397)

A závěrečné rozuzlení, vyřešení záhady; to je opravdu důstojné.

Takže nezáleželo na počtu záměn Pojídačů, neboť ona tím uzlíkem času všechny sudé pokusy jednou provždy změnila na liché. Všechny záměny probíhaly v její režii a snahy protivníků sloužily jenom jejím cílům.
Nyní měl jistotu, všechny jeho pokusy odstartovaly jenom další den Valhaly.
A přitom řešení bylo tak snadné. Tak očividné.
Jako Kolumbovo vejce.
Jako gordický uzel. (Str. 515)

Ještě jsem si odnesl seznam dalších věcí a knih k dostudování:

• Gustav Meyrink: Golem
• Nicholas Goodrick – Clarke: Okultní kořeny nacismu
• P. K. Dick: Muž z vysokého zámku
• obrazy Zdislawa Beksinského (on v tom světě byl!)
• hudba – Sbor poutníků z Tannhäusera

„Proč to ale děláš, Dvaline? A proč Lutze? Vždyť ani jeden z vás dvou není člověk.“

„Asi má svoje soukromé důvody. Jako já. Lidi jsou nám opravdu lhostejní,“ připustil trpaslík, „ale když to tady Reginleif prohraje, může to být pro nás oba výhodné. Ne tady, ale doma. Rozumíš?“ (Str. 130)

Odkazy:

• Mezi světy na ČBDB
• Mezi světy na Databázi knih
• recenze Pagi
• recenze Jaromír Kopeček

nakladatelství Triton, Praha 2007, ISBN 978-80-7387-012-6, cena 299 Kč