Sledujeme osudy hrdinů, kteří měli v předchozích dvou dílech role buď epizodní, nebo sice významné, ale ještě významnější děje jim předcházely – a zazněly pouze jako zmínka. A tak vidíme, jak norna Verdandi ovlivnila malého Franze von Karst, aka Schwertmanna, jak byl von Galwitz po návratu z podsvětí internován na jakémsi severském hradě, jak prchl v tryskovém letadle a zřítil se do jezera, jak Franz odchází na nacistickou řádovou školu napolu…

Tuhle recenzi jsem přepisoval třikrát. Poprvé jsem si udělal poznámky zhruba v jedné třetině a bylo to zklamání – nijak zvlášť mě to nebavilo. Jednak se celý děj odehrával v nacistické části světa, v jeho temné polovině, a ta mě nezajímalo tolik jako „Malá Amerika“ nebo přesídlené Čechy, jednak se podrobně rozebíraly věci, o nichž už jsem věděl. Sice zkratkovitě, z vyprávění hlavních postav, ale věděl. Chyběl hlavní tahoun, zvědavost jak to bude dál… Měl jsem dojem, že nejlépe by se kniha hodila jako lexikon při čtení Dalšího dne Valhaly. Když se Gunnar zmíní, jak měl být obětován, vzít Konečný den Valhaly, nalistovat příslušnou kapitolu a podrobně si přečíst, co se tam vlastně opravdu událo.

Podruhé jsem poznámky korigoval asi v polovině. Děj začal mít spád, obzvlášť objevování skrytých chodeb v nacistické škole… vybavil se mi Harry Potter a tajemná komnata, ale myslím, že to nebyl tak úplně autorův záměr. Každopádně vstup do chodeb je také v umývárně a také se „odemyká“ u vodovodních trubek, o magické škole nemluvě. Chvilková podobnost se ale brzy rozplynula a pak už to šlo samo. Další úroveň podzemí, hledání zakázané knihovny, chrám Uns're Frau… najednou bylo po půlnoci.

Napola je vybudována na principu trojnosti moci, takže je to učiliště, z něhož by Hermés Trismegistros měl radost, vyprávěl se zřejmým potěšením. Škola mocným symbolem trojúhelníku pokrývá jak svět fyzický, tak duchovní a astrální. Do světa fyzického zasahuje svojí vlastní budovou a hrubou výukou bojovníka, což tvoří první vrchol toho symbolu pravého vědění. Ve sféře duchovní je reprezentována tajnou Knihovnou, do níž, jako do zdroje zakázaného vědění, se vchází magickým podzemím, a tento druhý vrchol moci pokládá on, Lutze, za nejzdařileji vytvořený.

Zde, z pramene, který nemohou podezírat z ideologické falše, jsou informováni o pravdivém obrazu svého světa, to jak skutečně funguje, se dozvídají kradí jenom ti, kteří si tuto poctu zaslouží, neboť jenom někteří najdou cestu magickým podsvětím k tomuto poznání, které je pro vůdcovskou elitu nutné. Tím, že je skryto, že nepatří do oficiální výuky, má neodolatelnou příchuť zakázaného ovoce. (… )

Pravda, někteří podlehnou i této oslabené nákaze, leč tyto nutné ztráty nejsou velké, neboť existuje třetí složka výchovy, která bdí nad rovnováhou, třetí vrchol mocenského trojúhelníku, jeho astrální hrot.

Ten hrot, z něhož se oni právě vrátili. Zde se nic neučí, zde dochází k zasvěcení, při němž se povolaní přerodí a nepovolaní zahynou. (Str. 271)

Takže jsme zase kde jsme byli, totiž u výborného čtení. Jen rozjezd byl pomalejší. Tentokrát tu není tolik analogií alternativního světa k objevování, zato jsou tu průniky s postavami z minulých dílů (trestné komando vedené Módim a Magnim, japonský atašé Nišizawa, jedna z noren, Jan Kefer, dokonce Eliška).

Z alternativ mi utkvěly nacistické družice, nazvané Trabi (geniální; pojmenování německého vozítka totiž znamená latinsky "průvodce člověka" nebo satelit a vzniklo na počest vypuštění Sputniku – Wiki), a kosmický program, kde jako první vyšlou cit. lidskou opici, nějakého slovanského podčlověka, aby bylo možno ověřit telemetrii. (str.331).

---

Aktualizace 8. 12. 2019:

Při druhém čtení jsem naopak byl velmi rád za to, jak se příběhy a postavy probarvují, stávají se plastickými, že rozumím tomu, co je formovalo a jak. Objevil jsem další detaily, třeba fatální omyl Verdandi:

„Postihnou ale i Budoucnost, neboť jsem Skuld přinutila, aby se za mne vydávala, když jsem seznala, že zlomyslný Loki přinese do mého zámku rytíře Arnima. Věděla jsem, že jsem předurčena milovat Dveřníka, věděla jsem, že tato osudová láska zničí nejen Ódinovu říši, ale i Midgard. A proto jsem se chtěla té lásce vyhnout a lehkomyslně povolala svou mladší sestru. (… )“

„Byla to osudová chyba,“ zalkala poutnice a její rozbité tělo sebou křečovitě škublo, „neboť Skuld Dveřníka odmítla a on pak padl do tenat Reginleif. A to není to nejhorší. Tím, že jsme si vyměnily role, zaměnily přítomnost za Budoucnost a Budoucnost za Přítomnost, padl Midgard do pasti času a zlo může stále dokola opakovat jeden dlouhý den.“ (Str. 283)

Líbila se mi pořád Knihovna. Jak předměty v ní soustředěné, tak její existence jako zkoušky pevnosti absolventů Napoly (viz citát výše).

A uvědomil jsem si, jak drásavý byl příběh Elišky (před tím, než se stala vědmou a Crommelinovou Měděnkou). Nepředstavitelné hrůzy, utrpení a přerod v mytologickou postavu, která má svůj osud a musí jej naplnit.

Nyní věděla, že je pokračováním Přítomnosti, že nese dar, který musí předat tomu modrookému chlapci, a pak dalším mužům, než nalezne toho pravého. Ten dar je ale jenom clonou něčeho většího, významnějšího, skrytého za mlžnou oponou, kterou jednoho dne propluje, aby svou obětí porazila Černou královnu, tu macechu světa, jež umučila i její princeznu a způsobila i její současné utrpení. (Str. 305)

Odkazy:

• Chlapec s mečem na ČBDB
• Chlapec s mečem na Databázi knih
• recenze pagi

nakladatelství Triton, Praha 2007, ISBN 978-80-7387-003-4, cena 229 Kč