Sestup bohů do Helu vypadá jako zhmotňování, plazmatické bytosti z Helu zase stvořily a ovládají lidi; vtahování světů při Ragnaröku naznačuje, že nejdříve je pohlcen vlkem Fenrim Midgard (náš svět) do Helu a ten je pak vtažen do Ásgardu ("obři vtrhnou do Ásgardu") . Hel, zásvětí, i všechny jeho bytosti jsou jen jakési myšlenkové formy, stvořené duší, nebo personifikace tamních zákonů. Proto válečníci končí ve Valhale, kde stále bojují a hodují - pokračují v tom, co dělali v našem světě. A když padnou, opět ožívají, protože v zásvětí zemřít nelze... Nevím jak odborníkům, ale mně takový výklad smysl dává.

"Hmotná těla do jemnohmotného Helu proniknout nemohou, avšak s pomocí lsti se můžeme ponořit do vlastního podvědomí, což přísně vzato je již Hel - nemusíme kvůli tomu zemřít - a můžeme vyrazit do Helu. Existují tedy dva způsoby, jak se dostat do Helu. 1. prodělat klinickou smrt, 2. ponořit se do vlastního podvědomí. Základním principem je přitom identita duše a Helu: naše duše pobývá v Helu pořád, je Helem; stačí ji jen probudit a už jsme v Helu" (str. 329)

Kalweit se pokouší celou Eddu vykládat pouze z ní samotné, soustředí se na starší, písňovou Eddu, Snorriho mladší Eddu používá jen místy na dokreslení výkladu. Prochází jednotlivé písně jednu za druhou a připojuje vysvětlení, s každou další se mozaika doplňuje. Kromě toho je text obklopen spoustou obrázků a fotografií archeologických nálezů, náčrtků nebo schémat rodokmenů.

Jenom škoda, že nejsem takový fanda mytologie, aby mě to vydrželo bavit celou dobu. Asi tak od půlky už moje pozornost polevila, je to trochu monotónní, pořád dokola „ten je aspekt toho, což je jen jiné jméno pro tamtoho, tohle znamená že se to děje v plazmě, tamto je symbol tohoto...“.