Důvod k přečtení nějaké knihy mám občas dost spletitý. Třeba tahle - dřív jsem byl fascinován knihami, které zpracovávaly postapokalyptický vývoj lidstva. Dneska už mě to tolik nebere; ono to totiž až tak nereálné není - globální oteplování, ropná krize, ptačí chřipka a každou chvíli nějaký nový asteroid...
Ale to jsem odbočil. Protože mě téma zajímalo, doporučil mi kamarád Novotného Další den Valhaly, skvělou knihu, která dokonale kombinuje techniku s mystikou a mytologií a ještě k tomu maluje alternativní dějiny 20. století. Jenže jsem se naprosto ztrácel v germánských postavách, Vídar, Váli, tři Norny, einherjové... Kromě toho jde o pokračování knihy Dlouhý den Valhaly, která by mi leccos ulehčila, kdybych ji byl býval četl. No a protože se mi ji konečně povedlo sehnat, odstartoval jsem projekt "rozumíme tomu co čteme". Nejdřív tedy prostuduju germánskou mytologii dle Kalweita, pak si přečtu první Valhalu, pak druhou, a pokud do té doby vyjde i Konečný den Valhaly, celou ságu jím uzavřu.
Tak. Oproti Keltské knize mrtvých je Kalweitova analýza germánských mýtů Eddy podstatně ucelenější a dost toho zapadá. Zatímco Keltové měli světy dva, zde se už objevují tři - Ásgard, Midgard a Útgard (dle Kalweita Hel), znázorněné stromem světů Yggdrasilem. Obvyklý výklad je nadsvětí s bohy, náš svět a podsvětí s obry a trpaslíky, bohové jako potomci obrů; Kalweit ale upozorňuje, že logičtější je následující: Ásgard -> Útgard -> Midgard.
Sestup bohů do Helu vypadá jako zhmotňování, plazmatické bytosti z Helu zase stvořily a ovládají lidi; vtahování světů při Ragnaröku naznačuje, že nejdříve je pohlcen vlkem Fenrim Midgard (náš svět) do Helu a ten je pak vtažen do Ásgardu ("obři vtrhnou do Ásgardu") . Hel, zásvětí, i všechny jeho bytosti jsou jen jakési myšlenkové formy, stvořené duší, nebo personifikace tamních zákonů. Proto válečníci končí ve Valhale, kde stále bojují a hodují - pokračují v tom, co dělali v našem světě. A když padnou, opět ožívají, protože v zásvětí zemřít nelze... Nevím jak odborníkům, ale mně takový výklad smysl dává.
"Hmotná těla do jemnohmotného Helu proniknout nemohou, avšak s pomocí lsti se můžeme ponořit do vlastního podvědomí, což přísně vzato je již Hel - nemusíme kvůli tomu zemřít - a můžeme vyrazit do Helu. Existují tedy dva způsoby, jak se dostat do Helu. 1. prodělat klinickou smrt, 2. ponořit se do vlastního podvědomí. Základním principem je přitom identita duše a Helu: naše duše pobývá v Helu pořád, je Helem; stačí ji jen probudit a už jsme v Helu" (str. 329)
Kalweit se pokouší celou Eddu vykládat pouze z ní samotné, soustředí se na starší, písňovou Eddu, Snorriho mladší Eddu používá jen místy na dokreslení výkladu. Prochází jednotlivé písně jednu za druhou a připojuje vysvětlení, s každou další se mozaika doplňuje. Kromě toho je text obklopen spoustou obrázků a fotografií archeologických nálezů, náčrtků nebo schémat rodokmenů.
Jenom škoda, že nejsem takový fanda mytologie, aby mě to vydrželo bavit celou dobu. Asi tak od půlky už moje pozornost polevila, je to trochu monotónní, pořád dokola „ten je aspekt toho, což je jen jiné jméno pro tamtoho, tohle znamená že se to děje v plazmě, tamto je symbol tohoto...“.
Hodnocení hvězdičkami používá jako prevenci
opakovaného kliknutí anonymní cookie.
Pokud s tím nesouhlasíte, neklikejte.
Další podrobnosti k cookies zde.