Stále častěji se mi stává, že nějaká věc, objednávka, akce nebo dodávka, o kterou stojím a na niž vynakládám velké úsilí, nevychází. Lidé nedodrží slovo, připravené podklady jsou špatné, zamýšlená úprava nemůže fungovat a tak dále, určitě víte co myslím. Jako by za rohem stál šotek a házel mi klacky pod nohy, a to tím víc a veseleji, čím víc se snažím. Trend je tak zřetelný, že jsem si ho všiml a začal ho sledovat.

A pochopitelně jsem si vytvořil dvě hypotézy (třetí, esoterickou, totiž že se mě Vesmír snaží naučit brát vše s nadhledem, s vědomím nepoznatelnosti tiše ponechávám stranou).

První je hlubinně psychologická a předpokládá, že si ony překážky podvědomě vytvářím a podporuji já sám. Síla lidské mysli je ohromná (vzpomeňme psychosomatiku) a naše soustředěnost na pozitivní či očekávané stránky přesouvá vše, co se nám nehodí, do oblasti stínu. Čím více toho nechceme vidět, tím silnější stín bude a tím více nás bude ovlivňovat.

„Stín způsobuje, že se všechny záměry a snahy člověka nakonec zvrhnou ve svůj opak. Všechny manifestace pramenící z jeho stínu si člověk promítá do anonymního zla ve světě, protože má strach najít skutečný zdroj všeho neštěstí (nezdraví) v sobě samém. Vše, co člověk vlastně nechce a nemá rád, prýští z jeho vlastního stínu – neboť tento stín je souhrnem všeho, co odmítá. Jenže právě neochota vypořádat se s jednou částí skutečnosti a prožívat ji nevede k vytouženému úspěchu. Zapuzované oblasti reality spíš nutí člověka, aby se jimi zabýval zvlášť intenzivně. To se děje většinou pomocí projekce, neboť když někdo v sobě odmítl a potlačil určitý princip, vyvolal v sobě obavu, že se s tímto principem znovu setká v takzvaném vnějším světě.“ (Thorwald Dethlefsen, Ruediger Dahlke: Nemoc jako cesta, str. 48)

Fixace na výsledek, kterého za každou cenu chci dosáhnout, jen posiluje stín, který pak připravuje podmínky pro další a další selhání.

„Čím větší kontrolu propaguje okolí a čím větší kontrolu nad okolím se snažíme mít my, tím silnější je naše podvědomá touha po katastrofě. Konstelačně to lze opět velice jednoduše vysvětlit. Pokud odsuneme to, co je větší, mimo náš život, pokud na to zapomeneme, stane se z opomíjeného netvor. I sémanticky je to jasné: zapřený tvor je ne-tvor. V případě naší superkontroly přichází na scénu supernekontrola: katastrofa. To je právě ta událost, kde naše kontrola selhává.“ (Jan Bílý: Růže pro Plúta, str. 188)

Druhá hypotéza je jednodušší a říká, že si jen špatně vybírám. Že právě ona velká snaha, potřebná k dosažení výsledku, indikuje jeho (ne)splnitelnost. Když se snažím něčeho dosáhnout a musím pořád přidávat, urgovat, když se pořád něco rozbíjí, zkrátka když věc vzdoruje tak, jako by v tom byl záměr, nejspíš se pokouším o něco, co udělat nejde nebo jen s obrovským vypětím. Něco, pro co nejsou příznivé okolnosti.

Ale stejně to dělám; tím úporněji, čím obtížnější to je – protože s cílem počítám, chci ho a „nic není nemožné“, že...

Ve všech vysvětleních je jedno společné, jeden indikátor – upnutí se na výsledek.
Lpění.
Lpění, které způsobuje utrpení.

Z toho vyplývá i řešení; každé z východních učení nějaké má, zná radu – buddhismus, jóga, nebo třeba taoismus.

Když jsem si před patnácti lety vybral taoistický nick Wu-Wej, možná už je načase, začít se tím řídit, pustit se lpění na výsledku a raději plout s proudem. Když něco tvrdošíjně klade odpor, najít jinou cestu, když to nejde tak, zkusit to jinak. Raději útes obeplout, než se jej snažit prorazit a buď zjistit, že to nejde, nebo to nakonec dokázat za cenu zničené lodi a totálního vyčerpání.

„(...)
Proto: Kdo příliš hromadí,
ztratí nakonec nejvíce.
Kdo zná míru,
nesetká se s nezdarem.
Kdo se dovede zdržovat,
toho nic neohrozí.
(...)“
(Tao-te-t'ing, kap. 44, překlad Jiřího Navrátila)

Méně chtít a pořád být připravený na změnu kurzu.

Pustit se.