Wuwejův zápisník

Egon Bondy: Dlouhé ucho

21.10.2020 23:06, Wu | knihy | komentáře -

obálka knihy Dlouhé uchoPoslední dokončená próza Egona Bondyho z roku 1997 vyšla po složitých peripetiích až letos (korektury byly dlouhá léta ztracené a našly se před dvěma lety), ale chce se říct – zaplaťtao za to! Vyzrálost a hluboké pochopení taoismu se v ní mísí s velmi věrohodným popisem stáří, únavy životem a odhazování nepotřebného. Výsledkem je mistrovské zachycení posledních měsíců života mistra Lao'c.

Dlouhé ucho, jak mu říkají pro jeho schopnost naslouchat a zapisovat písně, básně a vyprávění, je správcem monumentálního archivu celého Podnebesí. Je starý, unavený a cítí smrt v patách.

Co má dělat? Opravdu. Pokračovat v rutině dvořanského života? Předstírat nemoc, vzdát se úřadu a zašít se mezi čtyřmi stěnami? Není kam odejít, nikoho nemá. I když císař ho snáší, vzdá-li se úřadu a nezemře brzo, mohou ho vystrnadit z paláce a na vlastní dům peníze nejsou. Chcípnout v hostinci na předměstí? Jsou samozřejmě pryč časy, kdy by ho s otevřenou náručí přivítali na jiném dvoře a snad ještě i teď, ale na to, aby někde někomu dalšímu lezl do zadku na tu dobu,co mu zbývá, nemá rozhodně náladu. Stačí, že musí denně potkávat ty ksichty tady, a má toho plné zuby. Co má dělat, když chce jen umřít v klidu? (Str. 13)

Nakonec se rozhodl odejít, tiše zmizet. Kromě nemoci ho ale pronásleduje pomyšlení na to, že učenost je mu k ničemu, že promarnil desítky let.

Bylo mu úzko pomyslet na to, že právě tím ztratil Cestu a přišel o všechno. Je stejně malý jako ostatní, stejně k ničemu a stejně jako oni nafoukaný na svou pověst, prestiž, vzdělání, „moudrost“, vesměs věci, které ve skutečnosti neměl, ale jen šikovně předstíral. Bylo mu blivno z toho poznání v poslední době a snad to, že odešel, mu aspoň pomůže, aby na to stále nemyslel. Pokoušel se na to nemyslet. (Str. 40)

Ale právě tehdy, když vše odhodil, poctila ho velká hlubina svým dotekem:

A náhle viděl opět před očima všechno to změtení všeho dohromady, dráhy těch všemožných proudů – a to byl jen jeho rod – a vzápětí, jak se prolínají s dalšími a dalšími, s tisíci, s nesčíslným počtem, jaké nekonečno vztahů je jen mezi lidmi v Podnebesí a šíří se to dál a dál jako vlny oceánu, jako hvězdné nebe, které by začalo rotovat – zatočila se mu hlava, nechápal nic a cítil jen úžas, jak se vše proplétá, svazuje, rozvazuje, pokračuje a proudí –, a to je jen malý výsek Cesty, jen my lidé v Podnebesí – musel zastavit buvola, protože na něm seděl tak nejistě, že se bál, že spadne. (Str. 48)

A jak pokračoval v cestě a pouštěl se dalších a dalších věcí, vnímal Tao víc a víc, už to nebyly pouhé záblesky:

(… ) někdy se mu zdálo, že už se do toho noří, ale pak vždy prudce ho to vyvrhlo ven, nedokázal s tím splynout, nedokázal se v tom rozplynout, nedalo se to uchopit, nedalo se to zvládnout, nebylo možno s tím zacházet, nedalo se s tím nic dělat, bylo to to nejbližší, bylo to to nejvlastnější a bylo to to nejvzdálenější a nejcizejší.

Zprvu byl užaslý, později se lekal, posléze toužil v tom spočinout a rozplynout se v tom, co bylo tak jediné, ale nešlo to nijak, rozhodně ne úsilím. Viděl, že i zde platí jen to, co už poznal: neusilovat, nezasahovat. Konat-li, tedy jen nekonáním: Být jako nemluvně. K němu přijde vše samo. Nedat se zmást barvami, chutěmi, vůněmi, které to nabízí, ani přáními, ani strachy, které to vzbuzuje, uzavřít brány smyslů, uklidnit vůli, uhasit žár mysli, opustit jáství, splývat jako voda bez úsilí jen dolů, stále dolů, klidně, nepozorovaně vsakovat a usebrat se v tom nejhlubším místě, o němž ale nevěděl, jak hluboko může být. Může být bezedné jako to, co viděl před sebou. Bezedné tak, že dole znova proteče, prosákne vzhůru. (Str. 68)

Ale tím to nekončí, dostává se dál a dál:

Dlouh ucho poznával, že všechny rozumové schopnosti ho opustily. S nevzrušeným klidem konstatoval i to, že zcela zapomněl všecku svoji učenost. Teď by mu byla stejně už naprosto k ničemu. Před čím stál, nemohlo být předmětem učenosti. Žádné vědomosti na to nestačily. Zažíval asi to, co bychom my zažívali, kdybychom se naráz ocitli ve světě kvantové geometrie elementárních částic. Není tam dole ani nahoře, vpravo je vlevo a současně je vlevo vpravo, co se událo, to se teprve udá, a co se udá, už se událo, není žádná míra času a ten plyne všemi směry od budoucího k minulému stejně jako od minulého k budoucímu, to obojí je stálá přítomnost a přitom vše je v neustálé proměně, není oč se opřít, kde najít pevný bod a jeden zorný úhel, neskutečný počet věcí se děje a zůstává, vzniká a není, není a objeví se zas, pouze plynout a rozplynout se, jsme se vším v identitě, bez nejmenší stálosti, (… ) (Str. 87)

a tak dále a tak dále, i sám text popisu víří a kmitá a na několika stránkách přibližuje … neuchopitelnost Tao.

Co k tomu dodat; jestliže jedna z nejlepších cest, jak porozumět buddhismu je Hesseho Siddhártha, pak u taoismu je to právě Bondyho Dlouhé ucho.

Odkazy:

nakladatelství Akropolis, Praha 2020, ISBN 978-80-7470-279-2, cena 199 Kč

12345
1603314360000

Informace

Kontakt

Google search

Kategorie

Archiv

STRÁNKY ARCHIVOVÁNY NÁRODNÍ KNIHOVNOU ČR

CBDB.cz – Databáze knih a spisovatelů, knihy online