Každopádně jsou oba invalidní důchodci z vlastní volby a socialistickým mravenečkům se smějí. Především tedy jejich motivacím a přízemnosti; invalidní důchodci jsou prakticky výhradně intelektuálové.

„'Intelektuál měl za úkol ukazovat společnosti další perspektivní možnosti, mluvit jí do svědomí, dávat společnosti nebo alespoň její vládnoucí třídě umění, udržovat v organismu společnosti určitou potřebnou ideovou, ba přímo potencionálně revoluční tenzi, kterou společnost, která byla v neustálém přechodu od rovnováhy asijského způsobu výroby k rovnováze dostatkové ekonomiky spocialismu - '
'Hm -' přikývl na souhlas Mandelbaum.
'-potřebovala jako jakýsi růstový hormon. Od té chvíle pak, kdy bylo dosaženo nové relativní společenské rovnováhy díky dostatkové ekonomice druhé průmyslové nebo jak vy říkáte první vědeckotechnické revoluce, působil tento 'hormon', či 'ferment' už disfunkčně. Začal dokonce přímo společnost - a to celou společnost, nejen vládnoucí garnituru - ohrožovat.'
(...)
'To, že stabilizovaná společnost dovršeného socialismu už v důsledku toho nepotřebovala a nechtěla intelektuály. Tak se stali intelektuálové prvními invalidními důchodci, aniž by si toho byli zprvu jasně vědomi. Intelektuálové totiž přijali pra-pradávno za svůj ten mýtus, který vytvořila pra-pradávná vládnoucí třída - nejprve v tzv. klasickém antickém otrokářství - že mají skutečně mesiášskou nebo aspoň profetickou funkci či poslání. S tímto mýtem se přečasto v dějinách klasické třídní společnosti plně identifikovali. V této roli trpěli, umírali a obětovali se - pro člověka, pro lid, pro lepší lidstvo, pro svobodu, pro budoucnost, pro potomky a jak jsi to všechno krásně vyjmenovával -'“ (str. 96 - 98)

Mezi invalidy najdeme všechny možné směry, súfijského mystika, guru Šakti Maharišiho, revolučního bojovníka Mandelbauma, výtvarníky Španěláka, Vladimírka, myslitele A. a z toho vyplývající přesahy v různých diskuzích, třeba o vládě:

„'Nezáleží vůbec nic na tom, co já chci nebo nechci - záleží na tom, co chtějí nebo nechtějí lidi. A ti se nechtějí řídit sami. Moc by je to namáhalo. Moc by je to obtěžovalo. Ležela by na nich zodpovědnost. Protože kde je svoboda, je i zodpovědnost - a samozřejmě i riziko. Tahle nerozlučná trojjedinost je lidem moc. Svobodu jako svévoli by ještě přijali (ale pokud možno, každý jen sám pro sebe a ne pro ostatní), ale zodpovědnost - !! A riziko -!! To co se jeví přijatelné nám, co by jsme s to na sebe vzít, po čem dokonce toužíme, abychom to na sebe mohli vzít, neboť jinak pro nás není život lidsky důstojný, jinak jsme jen moře slanečků - to je lidem příliš obtěžující.
Proto rezignovali na svobodu řídit se sami, jakmile mají plný stůl a dobře připravenou zábavu při zdravém říhání. To, že jsou manipulováni, ba dokonce někdy i týráni, je jim jakožto zvířatům lehčí. Když jsou týráni, instinktem zvířete vědí, že to nemůže trvat věčně.'“ (str. 92, rozhovor A. se Lvem Davidovičem Mandelbaumem, vůdcem Bojovníků)

A o svobodě:

„A.: 'Nejsmutnější je, že pro nevzdělanost jim většina vždy naletí. A proto píšu ty knihy. Chci ukázat, že pokud je svoboda dávána do zástavy komukoli, byť i důstojníkovi s lidskou tváří, vždycky bude zavřena v sejfu v Baráku a lidi z ní neuvidí ani chlup. A proto říkají, že píšu pro lidi. Protože píšu o něčem, o co prý my už se nepotřebujeme starat. Jenom lidi se o to můžou dál starat, nás se to netýká. Hovno! Setsakra se nás to týká taky! Když společnost očividně krachuje, tak vedení se hned postará o to, aby byla dána zelená různým poskokům, kteří začnou slibovat obrodu. Ti poskoci nemají přitom skutečné síly ani za šesták - tu si vedení drží v pozadí pořád ve vlastních rukou. Ale lidi, kteří jsou dnes ještě o šest set procent zpitomělejší, než byli lidi před šesti sty lety, jakmile se jim hodí nová fráze k přežvykování a pár inteligentskejch elitářů k veřejnýmu předvádění se a poskakování, tak ti lidi začnou burácivě 'jít za ním' a koho viděj jako největšího nepřítele? No pochopitelně nás. Poněvadž nejen nemakáme na tom jejich blbákově, sereme na ty jejich posvátné inteligenty z rozhlasu i televize, které si teď lidi vyvolili za pány bohy, ale hlavně neburácíme nadšením a blbostí s nima dohromady. A každej proces obrození svobody za posledních šest set let vedl vždy jen k tomu, že pro nás se zřídil kriminál a pracovní tábory. Kdybys znal historii, Háfízi, věděl bys, jak nesčetněkrát se to opakovalo aspoň od devatenáctého století!'“ (str. 139-140)

Bondy si neustále z většinové společnosti dělá legraci, dělá si ji i ze společnosti invalidů:

„'Co je to?' zeptal se opatrně Lev Davidovič, neboť byl vždy přesvědčen, že je tu v brlohu narkomanů.
'To je tricyklinikum derivátu dibenzodiazepinu s metylpiperazinilovým řetězcem v osmé poloze s chlorovou substitucí,' řekla sestřenka zcela plynně.
Lev Davidovič vytřeštil zrak a padl naznak.“ (str. 165)

Humorných poznámek a narážek je kniha plná, ale pod povrchem jde o apokalyptickou vizi konce lidstva, které rozlobené universum jednou smete z povrchu zemského...

„Daleko bolavěji než kdy jindy cítil ten smutek nad lidskými díly, nad strašlivou očividnou marností toho všeho činění, jež tu nebylo snad konáno proto, aby se lidé měli opravdu někdy lépe, ale proto, aby zabili čas svého života, který bi jim jinak byl nesnesitelnou pouští. A hledat v této poušti pramen vody se jim nechtělo, asi se toho podvědomě hrozně báli. To radši měli dvakrát za století reálnou poušť na břehu vod.“ (str. 146)

Snad jediné, co mi trochu vadilo, byla očividná víra ve zcela odlišné chování a motivace invalidů: třeba když chodili do vesnic vyměňovat věci za jídlo, dali nakonec všechno na hromadu a přerozdělili podle potřeb, bez ohledu kdo co získal a zač to vyměnil. Nebo si navzájem pomáhali natolik, že stačilo poprosit a ostatní sourozencům postavili dům... Jistě je v pozadí snaha ukázat komunitní chování v kontrastu s chováním komunistickým, ale bojím se, že tak snadné by to nebylo. I za předpokladu, že invalida intelektuál je jiný typ člověka.