Ano, stárnoucí šaman, jehož únava životem roste, a který se už dávno přestal předvádět, který ví, že jaro přijde i bez obřadu, začíná před lovci ztrácet autoritu. A nejen to, postupně musí víc a víc volit mezi poznáním, pohodlným životem a kolaborací.

Popisy šamanských světů a transů jsou výborné, Egon Bondy je zjevně znalec filozofie nejen orientální. Rozhodně knihu doporučuji.

„(...) Řeknu ti tedy, že to je tak jako teď. Co jsi nadrobil, musíš napravit, žádnej trest ještě nikdy nic nenapravil ani nenapraví. Napravit něco může jenom práce. A nenapravuješ to většinou ani tomu, komu jsi ublížil, ale někomu, kdo právě potřebuje. Tím je to těžší. Nikdy nevíš, kterej člověk zrovna potřebuje pomoc, a tak musíš být připraven pomáhat pořád. Bylo by to moc jednoduchý, kdyby se všecko spravilo tím, že tomu, komu vyrazíš zuby, dáš sobí kýtu a hotovo. (...)“ (Str. 102)

P.S. Dát takovému dílu řvavě růžovou obálku, to vyžaduje hodně velké ignorantství.

nakladatelství Filip Tomáš – Akropolis, Praha 2006, ISBN 80-86903-28-1, cena 170 Kč

Aktualizace 19.5.2014:

Při dalším přečtení jsem si intenzivně uvědomoval, že kniha je ještě mnohem vrstevnatější. Vedle zmíněné linky politiky, tajné bezpečnosti, nucení ke kolaboraci a udávání (se kterou se šaman vyrovnává z pohledu hlubokého poznání, uvědomění si, že na tom nakonec vlastně nezáleží) a vedle popisů šamanských transů, stromu světů, je tu předzvěst příchodu jiné úrovně, jiného aspektu duchovna. To když šaman ve své cestě prorazí hranici posledního světa, kde lze ještě žít. Kdy zažije ztotožnění se s Láskou.

„Oslnivým světlem byly jeho oči slepé. Neslyšel ani nic ušima. Ale zažíval takovou plnost skutečnosti, jakou oči, uši ani hmat nemohou tak dokonale plně uchopit a poznat. Čas zcela odletěl. Nebylo vzad ani vpřed. Bylo stálo.
A pocítil palčivě sladkou sebeobětující lásku ke všemu. K lidstvu, k duchům, k bohům. Ke zvěři, ke všem světům kamení a vod. Avšak vnitřní pohyb neustal. Ta sebeobětující láska všeobjímání se rychle stávala stále palčivější, jakoby hrotitější, jako by slast byla vytvořena z milionů bodavých jehliček, jež se do něho zarývaly stále hlouběji. Až náhle z všeobecného pocitu se vyloupl pocit nepřetržité lásky ke každé jednotlivé a jediné věci, od Mušky, Kukučky, gestapačky, Kulhavýho až po stvol trávy, jedinou veverku, jednotlivého pstroužka v potoce. Byla to láska nepřetržitá a naprostá a šaman se dal do pláče. A vnitřní pohyb se nezastavil. Palčivost bodání milionů jehel lásky se začala zvedat jako lehký opar po ránu. byl to pocit, jako by byl šaman vynášen ještě daleko výš do pásma chladivého mírného vánku a jeho žhavé čelo bylo jím osvěženo. Láska už od něho neustoupila, aby byla proměněna. Cítil všechny tvory a všechny jednotlivosti, ale z jejich pociťovánní v lásce vynořovala se ponenáhlu ještě lahodnější rovina lásky, která nejen plane a snaží se, ale i osvětluje a odpouští, osvětluje jako záře jasnější a klidnější než sluneční a dává všemu dít se ve Veliké indiferenci. Bez jejího klidného jasu by všechny světy už byly zanikly – pochopil šaman. Veliká indiference měří jakékoli konání, veškeré dění láskou, a proto není nic, co by bylo krásnějšího, jasnějšího, lepšího než druhé. Klad i jeho opak, ano i ne, přitakání i odmítnutí se děje stejně v lásce a stejně spočívají v jejím bezpečí. Je v ní ticho v míru, jasnosti, veselí a jarosti, zřetelnosti a střízlivosti, zde padá liché rozlišování a přemýšlení a starání se a usilování, a duše, která dospěla sem, se otevírá jen stále jasnějšímu, zřetelnějšímu a hlubšímu poznání příčin a jejich vzájemného propojení ve Velikém čemsi.“