Bondy psal knihu ve skutečně tíživé situaci, na útěku z Prahy kamsi do bezejmenné vsi. Odkud je vyvlečen státní bezpečností, odvezen k výslechu a vysazen daleko od vlaku. Leden 1977 - Charta 77. Je jasné, kolem čeho se úvahy a zápisky točí, text je to velmi osobní, ačkoliv filozofický, Bondy se vyznává z hrůzy, jakou cítil při začínajících procesech s Plastic People of the Universe, jak později nemohl uvěřit absurdním obviněním a trestům pro členy Svazu mládeže, kteří se provinili pouze tím, že pozvali Martina Jirouse aby jim připravil pořad o současné hudbě, jak přemítal čím by mohl pomoci, když sám nemůže vydávat, uvažuje o demonstrativní sebevraždě, ale zavrhuje ji, protože by vedla ke zviditelnění knih namísto cíle. Úvahy a přirovnání opakovaně mluví o koncentráku. Je to srovnání nesrovnatelného, ale asi mu to nelze mít za zlé.

„Avšak po letech postupného zklamávání všech nadějí a prohlubujícího se zoufání, teď, kdy jsem naprosto podupán a zbit a kdy už k sobě nemám úctu ani o sebe zájem, teď, když už nemám co napravit ani co zachránit, poněvadž jsme daleko za všemi etickými možnostmi, a nemám si proto co namlouvat, neboť už není proč - začínám pozorovat, jako mrtvý by pozoroval, kdyby mohl, vyhaslýma očima a bez možnosti hnutí těla i ducha, pozorovat jako chvění stínů potmě, že i zde a teď se děje život. Tady a teď, kde a kdy život nám byl učiněn ničím, to jest, zůstal jen animálním koloběhem bez lidských a božských hodnot, kdy tedy už život není rizikem osobní bezpečnosti ani existence, ani bídy, ani cti, ani práce, neboť to vše je nám prostě vzato, proto to nemůžeme ani riskovat, - zůstal ještě rizikem něčeho, co pro mne osobně bylo a je nejfantastičtějším překvapením, jež mě mohlo potkat: něčeho, co neumím na tomto místě nazvat než živou vírou. Život nám zůstal jako riziko udržení, ztráty či nabytí - nebo znovuvytváření a znovunabývání, znovuodvrhování a znovuvybojovávání - živé víry, která není vírou v něco, nýbrž pouhým celým přitakáním, pozitivitou.“ (Str. 47)

Petr Holub píše, že „Leden na vsi je zpovědí policejního udavače, který po výslechu hledá útěchu v zasněženém městečku za Prahou a který ji nakonec najde v učení Mao-ce Tunga.“ To udavačství jsem tam vůbec nepostřehl, o důvod víc, proč v té knize měl být doslov. A anotace zase tvrdí, že „patří k tomu nejlepšímu, co básník, prozaik a filosof Egon Bondy (1930-2007) napsal“. Tak já nevím.

Recenze: SahaWeb, Radovan Plášek, Jaroslav Riedel.