Diplomovou práci Martiny Muselové jsem našel náhodou. Totiž čas od času, veden samolibou zvědavostí, zadám do specializovaného vyhledávače diplomových prací (theses.cz) svoji přezdívku a dívám se, kde jsem se vyskytl. Před lety jsem se takto dozvěděl o bádání nad literárními deníky (vizte Wuwejův zápisník předmětem výzkumu a součástí diplomové práce), tentokrát to byla zmínka o mé teorii podobnosti šamanismu a propadnutí počítačům. Diplomová práce sice nebyla ke stažení, ale e-mailovou adresu jsem – jsa počítačový šaman, pochopitelně – vypátral rychle a požádal autorku o její poskytnutí.

Četl jsem ji jako samostatnou publikaci, tedy pro mě není vůbec důležité, zda a jak moc naplnila zadání (a ani ho zde nebudu citovat). Je to pro mě kniha o stavu neošamanismu v Čechách a jeho východiscích. Jako taková má tři části.

V první, úvodní (Šamanimus a neošamanismus), probere naprosté základy – jaký je koncept šamanismu, kdo je šaman a jaké má role. Upozorní na problematičnost termínů včetně šamanismu jako takového (navrhuje raději používat Duboisův výraz „šamanské tradice“)

„Tím se dostáváme k problému, který spočívá v tom, že termín šaman, který pochází z konkrétního kulturního prostředí a tradice (Evenků), byl ‚vyjmut‘ ze svého původního kontextu a postupně aplikován na duchovní odborníky dalších etnik na všech kontinentech. Tak postupně došlo k posunům a určitým rozvolněním jeho významu a jeho chápání. Postupným zobecňováním pojmu šaman a šamanismus se pomalu formoval obraz světového šamanismu.“(Str. 15)

Druhá kapitola (Vznik, vývoj a problematika konceptu šamanismu) velmi pečlivě mapuje historii západního vnímání šamanských technik od prvního kontaktu až po současnost. Považování šamanů za šílence, romantizace šamanismu, první seriózní bádání, pochopení role šamana v jeho společnosti, pohled kontrakultury, kultura psychedelická a konečně šamanismus jako globální fenomén se zvláštními zmínkami o Mircea Eliadem, Carlosi Castanedovi a Michaelu Harnerovi).

Používané metody pocházejí z jádrového šamanismu Michaela Harnera, šamanismu psychedelického, toltéckého, okrajově techno, kyber či urban šamanismu (podívejte se na knihu Raven Kaldera, Tannin Schwartzstein: The Urban Primitive)

„Obecně by se dalo říci, že čeští neošamani neradi praktikují šamanismus přesně podle nějakých schémat, dogmat, příruček či pravidel, ale snaží se hledat vlastní cesty. Inspirují se například jinými šamany, ale nechtějí nikoho kopírovat nebo následovat jako ve škole. Přizpůsobují jej, pokud se to tak dá říci, svým potřebám a kombinují jej i s různými jinými, nešamanskými, technikami, rituály, myšlenkami,...“ (Str. 69)

Dozvíme se o tom, jaké místo zaujímají šamanské techniky u jednotlivých respondentů, čím dalším se zabývají a jak praxi kombinují, jak se organizují, jak sami sebe vnímají.

„Český duchovní praktikující, jehož praxe se nějakým způsobem dotýká šamanismu, o sobě zpravidla nikdy nehovoří jako o neošamanovi, často o sobě nechce mluvit ani jako o šamanovi. Často se setkávám s názorem nebo až jakýmsi ‚pravidlem‘, že ‚pravý šaman‘ o sobě nikdy neřekne: ‚Já jsem šaman‘.“ (Str. 70)

A tak by se dalo pokračovat ještě dlouho, závěr je plný zajímavých přehledových informací, jak o směrech či proudech, tak o kritických pohledech na praktikování.

Jako celek je text skutečně výborný přehled stavu současného neošamanismu v Čechách. A nejen to; v první část o historii objevování a vnímání šamanismu západem dostanete přímo encyklopedický přehled – s takovým jsem se v žádné knize ještě nesetkal.

Pokud vás téma zajímá, rozhodně si tuto diplomovou práci musíte přečíst. A já doufám, že autorka bude ve svém zkoumání pokračovat a v disertaci téma prohloubí a rozvine.