Nevím, jestli je správné uvést Jiřího Kutinu jako autora, ale poznámka říká, že text převyprávěl podle staršího překladu Dr. Františka Čupra z roku 1878, takže je minimálně spoluautorem. S kým, to v nakladatelství Unitaria zapomněli uvést.

Šienšanský mudrc je nejpoetičtější povídání o taoismu, jaké jsem kdy četl. Nostalgické a romantické; popisuje hledajícího, který prošel všechny možné kouty země a touží po poučení. Jak žít, jaký mají věci smysl a vůbec všechno. Jenže v klášterech nachází jen pokrytectví, doktrinářství, zklamán už chce všechno vzdát... Na poslední chvíli se doslechne, že v Šienšanu žije starý postevník, který zná pravdu a rozhodne se jej navštívit. Stařec, který už dávno nevyučuje a žáky nepřijímá, rozezná hledačovu upřímnost a touhu, a uvolí se jej poučit.

„Měj se však na pozoru, abys neupadl do zmatků a omylů. V tom, co vidíš, je Tao; avšak Tao není to, co vidíš. Bylo by chybou se domnívat, že Tao bys mohl vidět vlastníma očima. Ani to, co cítíš, není Tao. Tao nepodnítí ani radost v tvém srdci a nevnese slzy do tvých očí. Všechny tvé pocity a dojmy jsou relativní a ne -skutečné.“ (Str. 11)

Tao dávající zrodit všem věcem, které ale Taem nejsou. Tao je jediné skutečné, vše ostatní skutečné není. Věci plynou svým řádem a člověk je má následovat.