„‚Dědičný hřích‘ poukazuje zvlášť jasně na skutečnost, že hřích nemá nic společného s konkrétním chováním člověka. Je maximálně důležité to vzít na vědomí, neboť křesťanská církev v průběhu dějin zkomolila pojem hříchu a namluvila lidem, že hřešit znamená konat zlo a že hříchu se lze ubránit dobrými a správnými skutky. Hřích však není jeden pól uvnitř polarity, nýbrž polarita sama. Proto nelze nehřešit – každý lidský skutek je hříšný.“ (Str. 58)

Jestliže tedy polovinu z původní jednoty začneme popírat a vytěsňovat, zmizí? V žádném případě. Přesune se do oblasti stínu:

„Jako stín (tento pojem razil C. G. Jung) tedy označujeme souhrn všech odmítnutých oblastí skutečnosti, které v sobě člověk nevidí nebo nechce vidět, a které si tedy neuvědomuje. Stín znamená pro člověka největší nebezpečí, protože ho má, aniž ho zná a ví o něm. Stín způsobuje, že se všechny záměry a snahy člověka nakonec zvrhnou ve svůj opak. Všechny manifestace pramenící z jeho stínu si člověk promítá do anonymního zla ve světě, protože má strach najít skutečný zdroj všeho neštěstí (nezdraví) v sobě samém. Vše, co člověk vlastně nechce a nemá rád, prýští z jeho vlastního stínu – neboť tento stín je souhrnem všeho, co odmítá. Jenže právě neochota vypořádat se s jednou částí skutečnosti a prožívat ji nevede k vytouženému úspěchu. Zapuzované oblasti reality spíš nutí člověka, aby se jimi zabýval zvlášť intenzivně. To se děje většinou pomocí projekce, neboť když někdo v sobě odmítl a potlačil určitý princip, vyvolal v sobě obavu, že se s tímto principem znovu setká v takzvaném vnějším světě.“ (Str. 48)

Ze stínu pak ony „negativní“ vlastnosti nebo fakta dále působí a mohou se projevit v těle jako nemoc, vyžádat si pozornost a donutit člověka, aby se jimi zabýval:

„Stín přivozuje nemoc – setkání se stínem uzdravuje! To je klíč k pochopení nemoci a vyléčení. Symptom je vždy část stínu pokleslá na hmotnou úroveň. V symptomu se projevuje to, co člověku chybí. V symptomu prožívá člověk to, co nechtěl prožívat ve vědomí. Symptom učiní prostřednictvím těla z člověka opět celek. To je princip komplementace, který zajišťuje, aby se nakonec neztratila úplnost. Zdráhá-li se člověk prožít nějaký princip ve svém vědomí, potom tento princip poklesne do těla a vyjeví se zde jako symptom. Člověk je nucen přesto prožít a uskutečnit odmítnutý princip. Symptom tak léčí člověka – je to tělesná náhrada za to, co chybí duši.“ (Str. 52)

To odpovídá klasické psychosomatice, nicméně autoři ji rozšiřují. Jednak se nedívají do minulosti a nehledají v ní vysvětlení daných příznaků, ale soustředí se na finalitu, hledají účel v budoucnosti, říkají, že nejde o původce, ale o cílový stav, a že dokud jej nebude dosaženo, tělo použije další a další příčiny pro další příznaky. Kauzalita (původci) a finalita (cíl) působí zároveň.

„Z tohoto hlediska by nemoc byla způsobena ze dvou směrů, tzn. z minulosti a z budoucnosti. V tomto modelu by finálnost zřejmě měla určitý symptomatický obraz a účinná kauzalita by poskytla hmotné a tělesné pomůcky k uskutečnění finálního obrazu. Při tomto nazírání by se zviditelnil onen druhý aspekt nemoci, který zůstává zcela skrytý při běžném pohledu, a to záměr nemoci, a tím smysl celého procesu.“ (Str. 84)

Druhý rozdíl je oblast, kterou se zabývají. Psychosomatika se soustředí na podmnožinu nemocí, na psychosomatické, astma, žaludeční vředy apod. Dethlefsen a Dahlke říkají, že takto lze vyložit jakýkoliv příznak bez výjimky.

Po vysvětlení teoretických předpokladů a metodiky v části „Teoretické předpoklady pochopení nemoci a léčby“ (kapitoly Nemoc a symptomy, Polarita a jednota, Stín, Dobro a zlo, Člověk je nemocný, Hledání příčin, Metoda pátrání po příčinách) následuje těžiště knihy, část „Výklad a význam klinických obrazů“. Tady procházejí jednotlivé příznaky od infekcí, přes dýchání, trávení, kůži až po třeba nehody, úrazy či nádory. Dozvíte se tu spoustu věcí k zamyšlení – třeba o tom, jak mlsání a sladkosti souvisejí s nedostatkem lásky, jak pohybové ústrojí a postoj těla ukazují postoje duševní, jaké myšlenky a postoje vedou k jakým problémům. Knihu uzavírají podpůrné kapitoly jako „Heslář psychických analogií orgánů a částí těla“ a rejstříky českých a latinských výrazů.

Vysvětlení polarity a stínu je velmi užitečné, ať už finalitu přijmete, nebo ne. Celý prezentovaný systém nesedí na vrozené poruchy, kdy byl symptom dříve než vědomí a stín. Spíše než finalitu, účel, bych to chápal méně esotericky, jako hledání toho, co v mysli člověka umožnilo vznik nemoci, dovolilo původcům prostor a organismus „obsadit“. Každopádně velmi podnětná kniha.

nakladatelství Stanislav Juhaňák - TRITON, Praha 2011, ISBN 978-80-7387-449-0, cena 249 Kč