Psychosomatika se zabývá vztahy mezi duševnem a tělesnem, neodděluje tyto složky a chápe je jako spojené a provázané systémy. Že se vzájemně ovlivňují potvrzuje zkušenost, například duševní nervozita se projeví tělesně jako pocení a svírání žaludku. Dlouhodobé působení duševních vlivů může vést k chronickým obtížím – a klasická medicína k nim jen těžko nalezne příčinu.
„K naší osobnosti patří neodlučitelně též naše tělesné já, jež je dokonce naším původním já, nositelem smyslovosti, jíž vnímáme sebe sama i okolí, naším tělem cítíme a reagujeme, tělesným, zvláště obličejovým výrazem působíme na ostatní a komunikujeme, od narození je důležitý tělesný kontakkt, zprvu uchopujeme svět tělesně. Když uměle oddělíme tělesné od duševního, když vyčleníme své tělo z komunikace s okolím, když jinými slovy zanedbáme své tělo, nebereme je v úvahu, vymstí se nám to tím, že tělo nebude zdravé.“ (Str. 29)
Psychosomatickými poruchami ale netrpí všichni – jaké jsou faktory, které umožňují jejich vznik? Je jich více, ale obecně se dá říci, že to, co není zpracováno vědomě, začne působit nevědomě. Někdy v psychice přímo chybí prožívání, frustrační tolerance apod.:
„Často právě velice inteligentní a diferencované osobnosti trpí psychosomatickými příznaky, protože nezahrnuly do svého vnitřního světa uvědomělý a svobodný způsob zacházení s vlastním tělem, s tělesnými a emočními reakcemi a impulzy. V případě psychosomatických poruch tedy můžeme hovořit o komplexním, tělesně-emočně-kognitivním defektu v určité oblasti prožívání, na jehož místě nastoupí tělesná reakce, tělesné napětí bez diferencovaného vnitřního zpracování. Jako by takovýto člověk neměl v sobě dostatečný prostor, ve kterém by mohl určité zážitky přijmout, zabývat se jimi a reagovat na ně.“ (Str. 48)
Jindy je prožívání zkreslené vědomou snahou se vyhnout následkům:
Nemusí jít ale o chybění nějaké složky osobnosti, o strukturální defekt, ale také o vyhýbání se „psychické reakci, neboť by ohrožovala náš sebeobraz, sebejistotu, sebepojetí nebo naši sebeúctu. Takovíto lidé by tedy byli schopni na něco emočně i tělesně reagovat, neudělají to však, protože se raději tomuto spontánnímu emočně-tělesnému reagování vyhýbají, neboť je spojené s pocitem studu či úzkostí. Zde tedy nejde již o přímé tělesné reagování na určité situace, které se pacient nenaučil jinak zvládat, nýbrž o aktivní, i když často nevědomé používání a zneužívání svého těla k vyjádření nějakého psychického hnutí či problému. Teď se tedy dostáváme již na půdu tak zvaných neuróz, k mechanizmu tak zvané konverze. Jde o to, že takovýto člověk nevědomky nechá 'vyprávět' svůj těžko řešitelný problém ve zhuštěné tělesné formě. Takovýto příznak tvoří jakousi zkratku, zhuštění z vědomí vytěsněné situace, kterou je možné na řečové úrovni rekonstruovat z toho, co pacienta postupně k jeho příznakům napadá.“ (Str. 50)
Dalo by se pokračovat ještě dlouho, probrat jaké zážitky nebo okolnosti napomáhají rozvinutí psychosomatického onemocnění, jaké nemoci do psychosomatiky patří, hledat kdo nebo co za něj nese vinu nebo rozebírat, jací lidé jsou k psychosomatickému onemocnění náchylní. Obecná část knihy je ohromně zajímavá.
Primární i sekundární zisk z nemoci znamenají, „že nás psychosomatické onemocnění na něco upozorňuje, totiž na situaci, které se nevědomky vyhýbáme či jejíž tíži si ani neuvědomujeme či v níž nejsme schopni nebo ochotni obrátit se na někoho, kdo nám může poskytnout pomoc či alespoň útěchu.“ (Str. 53)
Následuje speciální část, v níž autor prochází jednotlivé choroby, u nichž je psychická podmíněnost častá, a vysvětluje jejich obvyklou příčinu, charakterizuje osobnosti, které jimi trpí a naznačuje, jakým směrem by se terapie měla ubírat.
Že jsou tělo a duše dvě strany jedné mince, o tom jsem nepochyboval – ale že své zdraví máme natolik ve své moci… Inu, přečtěte si, uvidíte sami.
nakladatelství Stanislav Juhaňák - TRITON, Praha 2014, ISBN 978-80-7387-804-7, cena 112 Kč
Hodnocení hvězdičkami používá jako prevenci
opakovaného kliknutí anonymní cookie.
Pokud s tím nesouhlasíte, neklikejte.
Další podrobnosti k cookies zde.