Předem varuji, v této recenzi se dopouštím hříchu prozrazení části zápletky, takže kdo jste knihu ještě nečetl, nečtěte ani článek!

Vyvraždění Nočního klubu v prvním dílu nebylo úplné; jednak přežil kuchař Tomislav s malým chlapcem, jednak se Tobiáš probudil v hrobě a zjistil, že je upír. Než se ale stihl pořádně rozkoukat, pánové Wries a Van Vren si pro něj přišli a odvezli jej na „rekreační“ pobyt na lodi paní Dao. Upíři jsou pro ni velmi užiteční otroci při pirátských přepadech lodi nebo vykrádání vraků. Tobiáš se pokusí dvakrát utéct, je ale dopaden a trest je krutý – stříbrná mince se tělem propaluje dlouho a bolestivě. Teprve třetí útěk je úspěšný, ale to už se pomalu blížíme k ději druhého dílu a všechno zase prozradit nechci.

Sice jsem mluvil o tom, k čemu jsem se odhodlal už v chatě u přehrady, ale jedna věc je odhodlat se, a druhá konat. Postrach mi kdysi říkal, že kdo se nebojí, prohraje – jestli to platí i obráceně, určitě vyhraju… co je ale vážně nepříjemné, že u toho vítězství musím být.

Co mě zklamalo je celá základní myšlenka stojící v pozadí. Mistr Moon, který byl Starými Druhé rasy někdy v desátém století odstaven od moci, zosnová plán návratu. Sám Staré neporazí, proto věhlasnému (lidskému) zbrojíři vyvraždí rodinu a nechá se jím poznat, čímž jej donutí k vytvoření magické zbroje Stín démona. Zbroj dává nositeli neuvěřitelné vlastnosti, pokud na ni dopadne krev, ale zároveň si démon bere svou daň. Když Moon chce zbroj využít, zjistí, že daň je příliš vysoká; lidé v ní umírají ihned, upíři sice nějakou dobu vydrží, ale posedne je démon a vraždí kohokoliv a Moon nebo kdokoliv z Druhé rasy, proti nimž je namířená, ji pochopitelně použít nemůže vůbec. Po letech experimentů zjistí, že nejodolnější jsou ti, kteří mají výchovou vštípené morální hodnoty, a proto zakládá všude po světě tajné společnosti. Souručenstvo bylo jedna z nich, jediná přeživší. Už tohle je podivné, a to nemluvím o tom, jak byla Tobiášovi podstrčena fakta o upírech a proč. Ne, konstrukce je příliš neuvěřitelná i pro takto fantastický svět, to by snad neprošlo ani v hollywoodském špionážním dramatu.

Koncept nejistoty si Kulhánek zkusil tady a ve Stronciu pak načisto a s plnou parádou. Nic není jisté, kromě nejistoty.

„No nic,“ Moon se zašklebil a trochu zašilhal: „Vaše rasa tomu říká klany, my rodiny. Je to jako v lidském světě: boj o moc, peníze, nadvládu… Vás je ale méně a jste slabší, nejvíc vás ale oslabují boje mezi sebou. Vás zubaté.“

„Hm.“

„Ano, já jsem od těch zlých. Na to jste se chtěl zeptat?“

„A jste?“

„Svět je zvláštní místo – někteří zlí jsou hodní a mnozí hodní jsou zlí – a jedinou pravdou je šalba a klam.“

Opět mě bavil spisovatelský rozměr hlavního hrdiny, všechny odkazy na minulé knihy, hlášky Toho druhého:

Já jsem psal tu staronovou knihu, a protože mi to nešlo, cpal jsem do ní všechny zážitky uplynulých měsíců, včetně mluvících hlav (v síťovce), bitev na moři, zákeřných zrad, kosmických letů, cest časem, cest zpátky, cest jen pro cesty, mluvícího robopsa (mluvení jsem škrtnul), Merlina, Ježíše, pana Hodného, jasmínovou voňavku, Kelly Family, pomatenou dívku, Staré bohy a tak. Pravda, trochu jsem si i vymýšlel. Ten druhý se mnou nemluvil, protože v téhle knížce není. „Proč jasmínovou voňavku?“ zeptal se. A takové tu bylo ticho. (viz Divocí a zlí)

A také věčné dotazy čtenářů, jestli upíři opravdu existují, neodmlouvání nakladateli, nechuť až hrůza z autogramiád – Kulhánek zapojil sám sebe.

P. S. Za těch závěrečných několik desítek stránek uklidnění a vyrovnání dluhů mu i tu neuvěřitelnou zápletku odpustím! To bylo prostě skvělé.

Odkazy:

• Noční klub 2 v ČBDB
• Noční klub 2 v Databázi knih
• recenze Tomáš Č.
• ukázky v Literárním doupěti