V knize Noční klub se Jiří Kulhánek vrátil k osvědčenému konceptu upírů známému z prvotiny Vládci strachu a zasadil jej do současnosti. A přidal přitažlivou tajnou podzemní organizaci.

Naše společenstvo umožnil založit Přemysl II. Otakar – slavný český král – roku dvanáct set sedmdesát čtyři. Jeden můj předek mu s pomocí neznámého bojovníka za­chránil život při přepadení a král jim za to věnoval pozemek v Praze a královský patent na ,potírání zla'. Byla to neklidná doba plná bezpráví, proto i práce bylo mnoho. Pak osvíceny král zemřel a novému vládci se křivda a nespra­vedlnost stala způsobem udržení moci – tehdy se předkové rozhodli, že v takové zemi nechtějí žít, ale zároveň se rozhodli, že ji nechtějí opustit – tak vzniklo Souručenstvo. Jak běžel čas a zákony stále víc a víc stranily mocným a stávaly se stále nepřehlednějšími, kluzčími, všeohebnými a pro běžného občana nevysvětlitelnějšími, Souručen­stvo určilo několik jednoduchých pravidel a začalo trestat ty, kteří je překračovali. A tak je to dodnes: uklízíme špí­nu, kterou by Češi zavírali do nemocnic a do vězení, léčili ji a propouštěli za dobré chování. Jen jméno společenství bylo změněno, protože Souručenstvo je příliš archaické slovo, které přitahuje pozornost – proto Noční klub.

Kdo z nás si nad zprávami nikdy nepomyslel, že ... právo má příliš pružné mantinely?

Tato svérázná dvojice, mluvící spolu poněkud archaicky, která vypadá neškodně a jsou to přitom zabijáci s nikým a ničím nesrovnatelní, mi byla povědomá. Vybavil jsem si totiž pány Vandemara a Croupa z Nikdykde. Ačkoliv jsou odlišní a rozhodně nejde o kopii, motiv malého a velkého pána, kteří spolu hovoří na úrovni a jsou přitom schopni kohokoliv umučit nejkrutějším způsobem, je stejný.

Jak se děj vyvíjel dál už samozřejmě prozrazovat nebudu; kulhánkovská akce je prakticky název žánru, takže ani styl nemá smysl znovu rozebírat. Snad jen že je o něco málo vytříbenější než u předchozích knih, ale může to být jen můj dojem.

Aktualizace 18. 3. 2024: Po druhém dočtení Stroncia jsem bezprostředně navázal Nočním klubem, abych se z toho sci-fi běsnění vrátil do běsnění pozemského. Byla to ale chyba, protože jsem mu úplně propadl. Zase!

Strhující napětí, přestože s dost často nepravděpodobným rozuzlením, družnost Nočního klubu a jeho zásady:

Zítra přijde na kriminálku nevystopovatelná zpráva, ve které bude přesný popis případu paličů, kopie přiznání, a hlavně místa hrobů nenalezených obětí – to je to nejdůležitější. Příbuzní od jejich zmizení žijí v pekle a jistota smrti je lepší než nejistota života – i když se to na první poslech nezdá. Během několika týdnů dorazí všem pozůstalým nevysledovatelné balíčky s hotovostí: budou obsahovat poměrné části toho, o co byli jejich blízcí okradeni plus bonus z rozděleného majetku vrahů. Zákon Nočního klubu.

vývoj postavy, dialogy, hlášky,

Stejně jako já, je i on Noční klub.

Vím, zní to směšně, když se to takhle řekne, ale opravdu nikdo, nikdo se tomu nesměje. Mrtví se obvykle nesmějí.

odkazy na popkulturu – všechny aspekty Kulhánkovy tvorby jsou tu přítomné (více jsem se o nich rozepsal u Vyhlídky na věčnost) a evidentně fungují. Ostatně na Databázi knih má Noční klub z Mistrových knih nejvyšší hodnocení.

„Co si přejete?“ řekl kapitán.

„Co takhle odlet? Máme zpoždění.“

„Kam máme letět?“

„Okamžik… ,“ otočil jsem se na druhého pilota, který se na mne chystal skočit: „Hrdinské kousky obvykle dost bolí, příteli, ale jestli jinak nedáte… ,“ pokrčil jsem rameny a nechal rozhodnutí na něm. Zase si pomaličku sedl a já si zatím rozmyslel, kam vlastně chci.

„Co Marseille?“ řekl jsem.

„Ale tam letíme normálně! To nás nemusíte unášet!“ zvedl kapitán obočí.

„Aspoň vidíte, jak jsem zákeřnej.“

Odkazy:

• Noční klub 1 v ČBDB
• Noční klub 1 v Databázi knih
• recenze Milan Březina
• ukázky v Literárním doupěti