Po zklamání, které mi připravil jeden epigon Jiřího Kulhánka, Martin Moudrý, je tu přesně opačný příklad. Dílo Františka Kotlety je velmi podařená nápodoba, stejný akční styl, stejný humor, stejné lakonické poznámky a hlášky.

„Dopadl jsem na nohy a zkontroloval situaci. Policajti leželi na zemi. Mrtví bez hlav. Ti živí se snažili tvářit jako mrtvoly. Jenže mě nepřechytračí. My upíři moc dobře víme, že mrtvý policajt žádnou hlavu nemá.“

Kdyby text netrpěl přebytkem přirovnávacích hlášek, často slabších („Chlemtal jsem z něj krev jako kojenec mateřské mléko po dvou dnech hladovění.“), mohl by to být klidně Kulhánkův pseudonym.

Zemi obsadila mimozemská civilizace. Kartané, jak si říkají, jsou malí a žlutí, mají šest končetin a protože jim pozemské ovzduší nedělá dobře, pohybují se výhradně v kovových skafandrech, podobajících se dávné filmové postavě. A tak se jim všeobecně říká robokopové.

Ano, nápodoba je podařená. Příliš ale nechápu uměle budovaný kult chvály na internetu, texty avizující příchod nového mistra i obdivně vedené rozhovory. Při vší úctě se nejedná o nic nového nebo převratného, jsou tu jen dovedně poskládaná témata převážně z Kulhánkova světa. Ufoni na zemi verbují vojáky, tak jako v Cestě krve, také mají odolné a vyzbrojené létající prostředky, jen už se nejmenují popelnice, nýbrž kolotoč. Cesta do nitra hory, nastražené pasti nebo sarkofág mi zase připomínají Cestu slepých ptáků; zával, rokle, kamení a pohřbený upír, to je zase jako z Lumleyho Nekroskopu a dalo by se asi ještě pokračovat. Jedné originality jsem si přece jen všiml - vysvětlení principu přeměny na upíra.

Kromě románu obsahuje kniha také alternativní konec. Já to považuji spíše za nevýhodu než za bonus. Mezi přečtením prvního a druhého konce jsem si dal jeden den pauzu, přesto se mi některé momenty promíchaly. I kdybych si obě varianty zapamatoval, k čemu mi to bude? Autor napsal pokračování, v kontextu celé série bude pravdivý jen jeden z obou konců. Kdybych chtěl o konci rozhodovat, hrál bych nějakou hru a nečetl knihu.

Další doplněk jsou rozhovory s Františkem Kotletou; ve všech se rozebírá jeho řeznictví, jeho výkon trestu, témata, komentují se podobní autoři. Tvrzení, že Martin Moudrý má úplně skvělý styl („Každopádně píše skvěle, jeho sloh je lahůdka, má suprovní zápletky a vůbec jsou jeho knihy vypilované k dokonalosti. Martina Moudrého dnes považuji za jednoho z nejlepších českých spisovatelů sci-fi ...“, zdroj) snad nemůže být myšleno vážně a kladu si otázku, co z dalších výroků jsou fakta, co je umělá legenda a co humor.

Aby to nevyznělo příliš negativně - knížka je standardní kulhánkovské čtení a jako takové ho rozhodně doporučuji.

Některé ze zmíněných rozhovorů jsou i online: první, druhý, třetí.

nakladatelství Klub Julese Vernea ve spolupráci s Electronic publisher headmade s.r.o., Praha 2010, ISBN 978-80-87246-20-7, cena 159 Kč (eBook)