V minulých recenzích série jsem začal s popisováním děje, který knize předcházel, dodržím ho i teď - Patejlovi se po kompletní regeneraci podařilo dostat ze Šlupky a Zářící bytost tam nechat. Netrvalo dlouho a dostal se na Seydelmannovu stopu, skupince pašeráků v baru Červený kohout také nějak nemůže zradu odpustit. Aby si mohli patřičně fundovaně pohovořit, potřebuje se vybavit, ale to v Bratry ovládané Anglii už není možné. Snad v někde Německu... Patejl tedy vyloupí banku, aby měl za co nakoupit, nasedne na první trajekt a vyrazí.

Bohužel je to trajekt vezoucí pietní výpravu fanoušků Kelly Family (na místo kde se před třiceti lety jejich loď potopila), a aby toho nebylo málo, právě tohle plavidlo si vyberou ekoteroristé jako cíl útoku. Sice to nepřežijí, ale smečka nemrtvých, ženoucí se Patejlovi v patách, se poněkud rozšířila. Následuje nákup, zběsilá cesta zpět eurotunelem, návštěva baru a konečně další stopa k Seydelmannovi. A tím plynule přecházíme k dílu čtvrtému.

Závěrečný díl série - ačkoliv, dá se mluvit o sérii když jsou to čtyři části jednoho příběhu? - se nese v duchu dokončování a uzavírání časových smyček. Ale nebyl by to Jiří Kulhánek, kdyby to nebylo uzavírání patřičně krvavé. Spousta věcí včetně Patejlova mučení nebyla náhoda, kvůli záchraně jedné budoucnosti a zabránění budoucnosti jiné se zkrátka vykonat musely.

„'I tam se stala katastrofa, jen o pár desítek let později, než se Bratři zmocnili vlády tady. Ale se Zářícím Spasitelem to nemělo zbla společného, ten byl jen zde. V minulosti, která přechází ve tvou budoucnost, na vyřešení stačil obyčejný člověk a neobyčejný stroj. Tedy, jestli to vyřeší,' pokrčil rameny otec Patrick.“ (odkaz na Cestu krve)

Na Cestu krve je i další odkaz, a zase mě mate. Kulhánkovy díly Cesty krve (1996) o tatrgelu nemluví, píše o něm až Jafff v Katovi (2004), ale Divocí a zlí - Kříže (2000) také:

„'Byl tady tenhle,' Merlin luskl prsty a ve vzduchu se zachvěl obraz obrovského stroje. Saladin, jak jinak - legendy mého čtyřiadvacátého století nelhaly: Člověk ze saladinu dal světu tatrgel a tím ho zachránil před smrtí hladem. Dá světu tatrgel.“

Takže buď Kulhánek jen tak zmínil, že tatrgel vyrobí člověk ze saladinu (ale proč? Země byla v jeho dílech Cesty krve v pořádku, to až v Katovi...) a Jafff to velmi obratně zapracoval, nebo Jafff napsal Kata mnohem dřív a Kulhánek vepsal zmínku.

„Božských“ bytostí je více a jsou tak mocné, že ani Patejl proti nim nemá nejmenší šanci... Kdyby se ovšem nepodařilo vykonat Rituál sedmého zubu (to je mimochodem další z mnoha odkazů na Vládce strachu, ale už jsem si zvykl na to, že všechny Kulhánkovy knihy tvoří kompaktní celek) a kdyby se neukázalo, že nemrtví bojovníci jsou vlastně ti dobří.

„'... stovky let se žádnému z nás nepodařilo dosáhnout nejvyššího zasvěcení. Dárci zubů jsou odolní a bojují jako šelmy. Zrovna nedávno - v Rusku - jeden vyvraždil spoustu našich a unikl - a mistr Azzopardi už byl takhle blízko,' Zahartof naznačil prsty jak blízko.“ (odkaz na Vládce strachu)

Po rituálu se z Patejla stalo něco jako vládce Matrixu.

„Když jsem prošel před snímači, vyvalil oči, zalapal po dechu a omdlel. Jeho přilba vydala na vyleštěném mramoru vysoký křaplavý zvuk. I přes dobrou náladu jsem si neodpustil drobný štulec: Místo pochodující kostry se na něj z obrazovky zahleděla velká modře svítící hlava s rohy.
A každý, kdo sledoval bitvu s Armádou, ví, komu patří.“

Své schopnosti bude opravdu potřebovat, protože kdesi ve vesmíru, na ohromné pláni, se z duhové opony bez ustání valí armáda mrtvých bojovníků, Protivníků a snaží se... o co se snaží? Asi obsadit náš vesmír.

„'To je pravda, v tvé době už se o těchhle věcech nepřemýšlelo... Nevím, kdo tam je, nevím, jak se jmenují. Říká se jim všelijak. Nejvýstižnější z lidských slov je asi spojení Staří bohové nebo První bohové. A ví se o nich jen, že jsou mnohem, opravdu neskonale mocnější, než je pán Opony, nebo než byl tady ten,' poplácal Zářícího Spasitele po zádech, 'tihle dva jsou jen takoví slouhové od výtahu.'“ (že by odkaz na Lovecrafta?)

Je to pěkné, ale je tu pár ne úplně uzavřených věcí. Jak to bylo s proroctvím a kdo ho sepsal, mezi kolika časovými liniemi přecházíme, proč nemrtví Patejla pronásledovali a proč s tím přestali, jak se stal svatým... Kupodivu to nevadí, protože neustávající akce si suverénně přitáhne pozornost (já nesrovnalosti postřehl až při druhém čtení).

„'A kdo jsi konkrétně? Neměls divné zážitky s kříži? Nepovedly se ti v lidském světě nějaké zázraky? Třeba léčivé vkládání ruky?' Merlinova tvář se přiblížila těsně k mé: 'Nemáš snad na dlaních jizvy po hřebech?' Odtáhl se a poklepal mi na klopu kabátu: 'Hezká placka, jen ta jména měla být obráceně.' ('NEJSEM JEŽÍŠ. JSEM D-MAN!', pozn. Wu)
Přestože nemusím dýchat, měl jsem pocit, že se dusím.
'Ne, to ne, já nemůžu být on.'
'Vždyť nejsi on. Jsi ty: moderní doba, moderní Mesiáš. Ale neboj, nemusíš si říkat jeho... svým jménem. Klidně si dál buď Patejl. Mně taky nikdo neříká Satane.'
'Satane? Satan je snad nějaká česká houba, ne?' pohladil jsem si hlavu - chtěl jsem se přesvědčit, jestli mi ještě neulétla. Je opravdu fajn vědět, co je člověk zač. Tedy, člověk. Ale je toho trochu příliš naráz. 'To abych si sakra nechal narůst háro - aby o mně mohli napsat muzikál.'“

Ukázky se dají najít v Literárním doupěti a kdo se bude jen trochu snažit, najde ke stažení i kompletní sérii. Recenze Rastislava Webera.

„'Tak to by v tom případě byl osudový omyl,' zahuhlal jsem a usmál se. Palmě vedle recepce opadaly listy.“