„Protože televize byla pro Nicka výhradně vizuálním médiem, všiml si ve vysílání něčeho, co mohlo ostatním uniknout. Neběžely žádné filmové ukázky. Neobjevovaly se baseballové výsledky, možná proto, že se žádné zápasy nehrály. Předpověď počasí byla neurčitá a neukázali ani mapu povětrnostní situace s oblastmi vysokého a nízkého tlaku - vypadalo to, jako by Americký meteorologický úřad zavřel krám. Jak to tak Nick odhadoval, asi ho skutečně zavřel.
Oba hlasatelé se zdáli být nervózní a neklidní. Jeden z nich byl nachlazen; jednou zakašlal do mikrofonu a omluvil se. Oba neustále vrhali pohledy nalevo i napravo od kamery... jako by s nimi ve studiu byl ještě někdo, kdosi, kdo měl zajistit, že zprávy přečtou správně.“ (str. 181)

Ale Kapitán Trips, jak byla chřipka pojmenovaná mezi lidmi, neškodný opravdu není.

„Podporován z peněz daňových poplatníků, vymyslel kdosi v kalifornské poušti konečně řetězový dopis, který fungoval. Velmi smrtelný řetězový dopis.“ (Str. 75)

Popis šíření infekce je strhující, zejména kapitola napsaná stylem „odešla do kina, aby nakazila dalších sto lidí“, tedy vyprávěná pohledem nemoci, je svou civilností děsivá. Během pár dnů je po všem, svět takový, jaký jsme znali, je pryč a na jeho troskách se tvoří základy nové společnosti. I to by byl naprosto dostatečný základ pro děj, Stephen King ale tento nový svět doplnil o polarizaci mezi dobrem a zlem. Lidem se začínají zdát sny a podle svého založení vídají buď Matku Abagail, která je zve k sobě do Hemingford Home a později do Boulderu, nebo Temného muže, jehož sídlo je na západě, v Las Vegas. Na pozadí záchrany civilizace a kultury, zajištění přežití, se schyluje k velké konfrontaci...

Kingův typický rukopis střídá osudy několika (mnoha) vybraných lidí, které sledujeme podrobněji. Larry Underwood konečně uspěl jako zpěvák, a jako obvykle se zapletl do nepříjemností. Fran Goldsmithová, mladá a silná žena, se právě, ač těhotná, rozešla s otcem svého dítěte. Stuart Redman, nemluvný a neústupný sympaťák. Hluchoněmý, ale velmi inteligentní Nick Andros. Retardovaný Tom Cullen. Popeláč. Harold Lauder, Nadine Crossová, Lloyd Henreid. Postav je hodně, jsou na obou stranách a alespoň zpočátku, než se k nim začne děj vracet, čtete o stále nových a nových lidech. Chce to poněkud větší pozornost.

Styl vyprávění je zkušený, s jistotou vykresluje scénu, soustředí se na detaily, které přidávají na autentičnosti - jako byste byli přítomní. Také jsem měl dojem velké dynamiky. Místy je vyprávění rozvláčné, líně tekoucí, v místech dějových posunů ale text náhle zrychlí a na pár stránkách nás přenese o hodný kus dál.

Z hlediska postapokalyptologa je tu nejobvyklejší konec civilizace - pandemie smrtelné choroby. Velmi dobrý postřeh je vyprávění o dalších úmrtích mezi přeživšími. Jsou to věci banální či nečekané, vzniklé neznalostí nebo tím, že poblíž není nikdo, kdo by dokázal pomoci. Pád do studny, otravy, fraktury.

Snaha o zachování ústavy, demokracie na straně dobra je asi idealizovaná, myslím že pravděpodobnější je diktatura (taková, jaká je na straně Temného muže). V knize to nevadí, polarizace na dobré a zlé to umožňuje. Přesto si King uvědomuje rozpolcenost lidské povahy a ústy špiónů konstatuje, že i na západě jsou obyčejní, sympatičtí lidé, zahalení atmosférou strachu a disciplíny (a možná právě potřeba disciplíny je ke zlu přivedla).

„Ve Svobodné zóně byli k vidění takoví, kteří po celé dny lelkovali v parcích, a byli tam i lidé, kteří se rozhodli polední přestávku držet od dvanácti do dvou. To by se tu nemohlo stát. Od osmi ráno do pěti odpoledne pracovali všichni, buď v Indian Springs, nebo na údržbě tady ve městě. A znovu začala škola. Ve Vegas bylo kolem dvaceti dětí vě věku od čtyř (Daniel Mc Carthy, miláček všech ve městě, známý jako Dinny) do patnácti let. Našli dva lidi s učitelským vzděláním a vyučování probíhalo po pět dní v týdnu. Lloyd, který ze školy odešel poté, co už na obecné třikrát opakoval, byl velmi pyšný na to, že tu mají všichni možnost vzdělání. Lékárny byly otevřené a nikdo je nestrážil. Lidé do nich neustále přicházeli a odcházeli... ale neodnášeli si nic jiného než lahvičku aspirinu nebo alnagonu. Na Západě s drogami nebyl žádný problém. Každý, kdo viděl, co se stalo Hectoru Droganovi, věděl, jaký je za takový zlozvyk trest. Nebyli tu ani Richové Moffatové. Všichni byli přátelští a přímí. A bylo moudré nepít nic silnějšího, než je pivo v plechovce.
Německo 1938, pomyslela si.“ (Str. 736)

Důležité je odklízení ostatků zemřelých, dobře je zachycené přetížení sítě při pokusu o zapnutí proudu. Překvapila mě absence plánů na zemědělství, na zajištění potravin ve velkém měřítku, je to ale asi dané tím, že se děj odehrává od konce léta do zimy.

Nelze vynechat symboliku, té je kniha plná. Otevřeně odkazuje na křesťanství, symbolická je určitě volba matky Abagail, jednak je to černoška, což může být namířené proti rasismu, jednak je stará 106 let, což může symbolizovat vítězství slabosti a stáří, zkušeností nad nespoutanou silou zla. Čtveřice poutníků jsou jasní mučedníci, jdoucí se svou vírou, i když jsou slabí a pochybující. Tom Cullen jako prosťáček boží, blahoslavený chudý duchem.

Nerozuměl jsem ale příliš celému pozadí. Matka Abagail i Temný muž jsou lidé, není to ani anděl, ani ďábel, natož bůh, jsou jen pěšáci ve velké hře. Nebo jsou personifikací lidských tendencí? Znovuzrození Temného muže by to potvrzovalo, ale chybí symetrie, Abagail se neobjeví znovu - znamená to, že zlo je nakonec silnější? Ďábel se neobjevuje vůbec a bůh hovoří jen k Abagail, a to kdo ví jestli, je to jen boží hra? A kdy došlo ke zlomu, od kdy se Temnému muži začínají jeho plány drolit, je to pokáním Matky Abagail či vysláním poutníků? Může nad zlem zvítězit jen vzdání se nevyzpytatelnému bohu?

„Když ji následoval do domu Matky Abagail, pomyslel si, že bude lepší, o mnoho lepší, když se rozpadnou a rozptýlí po celé zemi. To na čas odloží organizovanost, jak to jen půjde Zdá se, že problémy vždy způsobuje právě organizace. Když se buňky začnou shlukovat a černat. Policajtům nemusíš dávat zbraně, dokud si pamatují jména všech ve městě... jejich obličeje.“ (str. 889)

Nakonec mi ale neporozumění vůbec nevadí; příběh a svět je ohromně pohlcující, hlavní hrdinové tak lidští... Z Kingových knih jsem Svědectví měl nejraději - a jak se zdá, zůstane to tak i nadále.

„Když shlížel na Petera, pomyslel si: Možná, že když mu řekneme, co se stalo, řekne to svým dětem. Bude je varovat. Milé děti, tyhle hračky znamenají smrt - jsou z nich spáleniny a radiace a černá, rdousivá nemoc. Tyhle hračky jsou nebezpečné; když je vyráběli, vedl ruku, stvořenou Bohem, ďábel, usídlený v lidské mysli. Nehrajte si s těmito hračkami, děti, prosím, nikdy si s nimi nehrajte. Už nikdy. Prosím... prosím, poučte se z té lekce. Ať je tento prázdný svět vaší výstrahou.“ (Str. 890)