Že by se z papírového odpadu daly lisovat brikety jsem zaznamenal tuším v nějaké prepperské příručce, ale odhodlat se k vlastnímu experimentu mi nějakou dobu trvalo. Naštěstí to není drahé; nejjednodušší lis pořídíte za pár stovek a pak už potřebujete „jen“ čas a vlastní energii.

Rozložený lis vypadá takto:

Pěnové návleky z mirelonové trubky je má inovace (bez nich budete mít na dlaních pohmožděniny). Vaničkovité síto patří dospod, zbývající díl je horní část lisu – tím se pak hmota přimačkává:

Velmi doporučuji lisovat v lavoru, protože odpadní vodu si nechcete lít pod nohy (a navíc se dá znovu použít do papírové hmoty, přece jen obsahuje vylouhovaná pojiva).

Co se týče papírové hmoty, návody vesměs doporučují papír natrhat. To je ovšem pěkná dřina, takže jsem využil skartovačku.

Papír se doporučuje novinový, dobře se rozpouští, dobře se lepí. Naopak nedoporučuje se papír lesklý, obsahuje totiž kaolín a podobná minerální leštidla, která způsobují jemný, mazlavý a zalepující popel, který se prý nehodí ani do kompostu. Toho bych se tolik nebál, opatrný bych byl spíš s barevným papírem a topením v kamnech (kvůli dehtování).

Směs je třeba zalít vodou a s občasným promícháním nechat odležet.

Po několika dnech (záleží na papíru, novinovému bude stačit den, kancelářskému bych dal minimálně dva, raději tři) je směr hustá a lepkavá a může se začít s lisováním.

Lis se naplní po okraj papírovou hmotou (vlastně je lepší směs lehce „předlisovat“ a pak ještě doplnit). Zkoušel jsem dávat po vrstvách i po „sloupcích“. Sloupce se lépe plní, ale briketa se pak podle jejich vrstev rozlamuje, takže doporučení je jednoznačné – vrstvy.

A pak už se jenom páky překlopí a důkladně stisknou. Jen to nepřežeňte (jako já), abyste si lis prvním použitím nezohýbali.

Z lisu crčí voda a uvnitř vzniká budoucí briketa. Mačkání je třeba opakovat, síla kterou vyvinete není úplně dostatečná, představoval bych si silnější tlak – ale to by pak ten lis nestál pár stovek, že. Horní díl se vyjme, spodní sítko se jako vanička vytáhne i s briketou a máte před sebou první výrobek:

Vyklopit:

Nechat několik týdnů schnout:

A brikety jsou na světě:

Teď ještě jak hoří… No, po pravdě, nic moc. Asi by – jako všechny brikety – potřebovaly tah, takže by se měly pálit v kamnech, jenže toho se mi tak úplně nechtělo (popel, dehtování). Zkoušel jsem je proto v ohništi, kde spíš jen tak pomalu doutnají. Nakonec je mám jen na „přikrmování“ venkovního ohně. A dobře poslouží také při rozdělávání, stačí je trochu rozdrobit a máte papír na podpal.