František Hrubín: Básně

Průřez tvorbou a sbírkami Františka Hrubína je velmi reprezentantivní a erudovaný. Závěrečný komentář Ivy Málkové zabírá přes sedmdesát stránek, v první části Dobové kontexty vytváří mozaiku z citátů dobových ohlasů, recenzí a komentářů a ukazuje, jak byl Hrubín vnímán a přijímán. Druhá část komentáře pak prochází chronologicky sbírky, knižní vydání i proměny (rozšíření, přepracování, vyřazení básní apod.). Naopak neobsahuje kritické zhodnocení; celkový obrázek o autorovi a jeho básních si tak musí čtenář udělat sám.

Počáteční sbírky jsou melodické, lyrické, téma zrození i smrti, hledání harmonie (roky vydání jsem doplnil z Wikipedie).

• Zpíváno z dálky (1933)
• Krásná po chudobě (1935)
• Země po polednách (1937)

Později se lyrika prohlubuje víc do duchovna (Hrubín je řazen mezi katolické básníky).

• Včelí plást (1940)

Tohle je první z jeho sbírek, která mě opravdu oslovila, obsahuje krásné verše a rýmy. Město v úplňku, obestřené spánkem i smrtí:

(...)
Na moje čelo kladeš místo spaní
kamenný jas ó moci nadzvednout
ten mramor světla z pahorků a strání,
než sesypou se domy jako troud!

A nebe k jaru dýchá celou zemí,
až na místo, jež zvápenatělo,
až na tvé město, Svatý pod věžemi,
kterýs tu čekal, až se dochvělo

vlnění řeky nad zmučeným tělem.
Nevěrné mrazí v srdci vyhořelém,
jim skrojek země svatojánské ztvrd

a zvou tě aspoň na kraj srdce svého.
Bdím s jejich hrůzou tam na konci všeho
a vrásky mé si obkresluje smrt.
(...)
(Str. 120, Město v úplňku, sb. Včelí plást)

Nebo tohle dojemné, bolavé ale i smířené ohlédnutí

(...)
Jen poodešla žena tvá a čas
vyhasnout nechal časně za večera
ty ruce, z kterých crčel jas
teplého mléka do ranního šera.

Jen poodešla tam u starých vrb
mihl se šátek jak obláček sněhu.
V kopřivách ještě syčí její srp.
A jehla čeká u čerstvého stehu.

Snad ukryla se dětem za studní —
ještě se pohnul stín, kde stála prve,
brod hledáš v šumění své krve,

jímž přešel bys na druhou stranu k ní,
a břehu země marně ptáš se, ví-li,
kde její dřeváčky se zachytily.
(...)
(Str. 143, Včelí plást, sb. Včelí plást)

(Všimněte si stavby jako sonet, obě citované básně jsou z nich složené.)

Reflexe války se promítly do dalších sbírek a skladeb.

• Jobova noc (1945)

Poéma Jobova noc zpracovává ohrožení rodné země, biblické odkazy na Joba jako symbol utrpení a zkoušky víry. Obsahuje opravdu silné momenty

(...)
Na kraji pohrom, v srdci dálek
se česká země ocitá,
odlivem požárů a válek
zapomenutá ulita,
v níž hukot úzkosti je stlačen.
V deštích tu úzkost pije z mračen,
z modrého nebe stáčí jas
a míchá zlaté víno s temným.
Děvčátko pod chodidlem jemným
stejně ji cítí v ten zlý čas,
jako ji voják hledě stranou
cítí pod botou okovanou.
(...)
(Str. 172, Třetí zpěv, Jobova noc)

Ale také nepokryté vzývání Sovětského svazu

(...)
Poprvé, bratří,
práce není trest,
pod nebem Října
zaseto už jest,
ocel ohni patří,
práce je tu čest,
práce je tu čest -

poprvé, bratří!

A všichni, všichni
jsou tu polnicí
a všichni ohněm,
v němž se sváří kov,
a všichni, všichni
jsou tu dělníky,
jménem Stachanov.
(...)
(Str. 169, Druhý zpěv, Jobova noc)

Nedá se ovšem říct, že by byl režimním básníkem, od ideologie se odvrátil a jeho projev na Sjezdu spisovatelů v roce 1956 byl odvážný a v podstatě opoziční. Také mu to vyneslo zákaz publikování. Projev si můžete přečíst na webu Čítárny, já jsem požádal ChatGPT o shrnutí na tři odstavce:

František Hrubín ve svém proslovu upozorňuje na nepostradatelnost básníků v krizových dobách, kdy „tam, kde člověka v lidech ubývá, tam spěchá básník“ – a varuje před jejich umlčováním, které by ochudilo národ o lidskost a svědomí. Poukazuje na odpovědnost básníka nesklánějícího se před tlakem moci, a připomíná, že opravdová svoboda vyžaduje respekt k druhým – nejsou-li umlčováni, režimy nezůstávají spravedlivé. Zmínku věnuje básníkům jako Jiří Kolář, kteří zůstali věrní sobě i lidu, a čelili izolaci a represím ze strany systému. Hrubín tak kritizuje konformitu a upozorňuje na morální odvahu tvůrců, kteří nehledají pohodlí, ale pravdu.

Hrubín obrazně přirovnává stav české poesie v padesátých letech k mallarméovské labuti uvězněné v ledu – ztuhlou a bez schopnosti volného pohybu – a v kontrastu s tím vyzdvihuje skutečné umění, které „vyráží z neužitečného exilia“. Poukazuje na rozdíl mezi básníky, kteří zpívají o ideálech a těch, kteří se přizpůsobují ideologii, a varuje, že laciné pochvalné verše deformují smysl umění. Vyzývá, aby básníci nehledali přijetí za každou cenu, ale zůstali věrní svému vnitřnímu hlasu a lidu, z něhož vzešli.

Nakonec Hrubín zdůrazňuje, že lid sám si básníky vybírá a bude je bránit – jako se to stalo v případě útoků na Jaroslava Seiferta, které národ odmítl a smetl je svou důvěrou v básníka. Svůj projev uzavírá podobenstvím z Andersena, podle něhož básník je jako nevinné dítě, které jako první odhalí pravdu, a tím otvírá srdce a ústa druhým. Ústřední myšlenkou je: básník je hlásným hlasem lidu, lid si ho nevnucuje, a svoboda umění začíná v nitru tvůrce.

Následovalo zpracování další válečné události, děsivost a znejstění existence. Lidé žiji své osudy – a pak najednou výbuch a konec.

• Hirošima (1948)

Čím pozdější sbírky, tím větší příklon k volnému rýmu – ale také o to více rafinovaných koncepcí.

• Proměna (1957)
• Až do konce lásky (1961)
• Romance pro křídlovku (1962)
• Černá denice (1968)
• Lešanské jesličky (1970)

Dobře je to vidět v Romanci pro křídlovku, což je báseň v próze, kde se vyrovnává s dávnou platonickou láskou a jejím tragickým zpřetrháním. Střídají se tam vzpomínky a současnost, je to jako ve vlnách – opakování, prolínání, vzpomínání.

(Jakkoliv kompozici oceňuji, báseň mi moc neříká. Možná že film by byl lepší… )

Nejvíc mě oslovily ty výjimky, kdy od volného verše upustil a nechal verše nezvalovsky plynout, jako tady:

Několik neděl už mi bylo
jak před básní, jaro počalo své dílo,
do slunce trávy se zakously,
ležím jak prázdné pouzdro bez houslí,
vyjedené plechovky blyští se na rumišti,
kolem auta hrkají a jiná sviští,
slova, jen slova chtějí využít mé siesty,
ve slovech však to není, ležím u cesty,
počítám auta a chodce a kola,
všechno ve mně po něčem marně volá
(...)
(Str. 246, b. Za Prahou, část Po novém roce jaro, sb. Až do konce lásky)

Básně Františka Hrubína každopádně stojí za prozkoumání.

Odkazy:

• Básně v ČBDB
• Básně v Databázi knih

HRUBÍN, František. Básně. Brno: Host, 2019. ISBN 978-80-7294-363-0.