Pavla Horáková: Okno na západ

Martina matka se rozvede a její nový partner se umí ohánět, dokáže sehnat spoustu věcí ze Západu a dokonce to vypadá, že se jim povede vycestovat na dovolenou do Jugoslávie. Marta je tak nějak zmítaná okolnostmi, jen máloco dokáže. Davidova rodina je trochu jiný model, táta ironizuje stranu a vládu, starší bratr se přes muziku dostává k undergroundu a jako černá ovce rodiny dokonce podepíše Několik vět.

Čili tady nemá budoucnost, určitě zdrhne, nás tady nechá a my si to všechno vyžerem. Vlastně jsem si vždycky představoval, že brácha jednou uteče. Ohledně jeho emigrace jsem se dřív nejvíc děsil toho, že mi bude chybět a už ho nikdy neuvidím, ale teď jsem na něj byl tak naštvanej, že jsem na nějakej stesk vůbec nepomyslel. Viděl jsem jen jeho sobectví. Pro svou pravdu je ochotnej potopit vlastní rodinu. Musí mít vždycky poslední slovo a na nikoho se neohlíží. Jak říká táta, jde hlavou proti zdi, a to nikdy nikam nevede.

Naopak David se zodpovědně připravuje na kariéru a při jen trochu větším tlaku se ohne a podvolí. Obě rodiny jsou portrét oportunistického způsobu přežívání v zahnívající normalizaci. Buď se obratně proplétat a šplhat, nebo tiše přizpůsobovat.

Cejtil jsem k němu obdiv a taky jsem mu záviděl, protože já bych takhle svobodně žít nedokázal. My ostatní jsme byly malý kurvy, drobný kolaboranti se zlem. Možná proto, že v těch letech už se nikomu z nás nic extra zlýho nedělo, bylo tak jednoduchý a samozřejmý se na tom pokrytectví podílet.

V tomhle směru je to výborné. Jako román to ovšem moc nefunguje, je to hodně pomalé. Ačkoliv závěrečné posuny, zejména u Marty, jsou docela velké zvraty. Jen si na to celou knihu počkáte.

Je to paradox – zatímco David zřejmě dokázal z pokřivené páteře vyrůst (i když ono „místo v Bruselu“ může být zase jen oportunismus), u Marty, která se na opravdový Západ dostala jako první, to byla spíš prohra. Ze které se dostává obtížně a cestou, která dost možná vede do dalšího pekla. Dospívání v komunismu se podepsalo na všech.

Samozřejmě je skvělý, že režim padnul. Akorát se to stalo v době, kdy se věci kolem mě začaly pomalu zlepšovat. Třeba hudba. Každý drobný uvolnění se zdálo jako obrovskej posun. A pak najednou přišly změny tak překotný a světoborný, že všechny ty vymodlený, vyčekaný nebo vyvzdorovaný malý pokroky byly náhle nicotný a směšný, vlastně zbytečný, protože ve velkým měřítku stejně představovaly stagnaci. Protože najednou se smělo a mohlo všecko.

Nakonec se mi příběh líbil, ale chápu, že leckoho zklamal. Je to mozaika vzpomínek a způsobů, jak (téměř) všichni ohýbali záda.

Odkazy: