„Dnes poprvé jsem se nad tím pozastavila: jsem plnoletá, svéprávná, zodpovídám sama za sebe, a přece nemám svobodu pohybu. Musím se zdržovat na jednom místě, příchody a odchody zapisovat do knihy a pryč mě pustí nanejvýš pět týdnů v roce. Opušťák na oběd představuje vítanou šanci vypadnout ven. Tohle je ta dospělost, o které jsme snili? Jak to, že to nikomu nepřijde absurdní? Jak jsme to dopustili?“ (Str. 65)

Velmi mě bavilo sledovat někoho, kdo má v hlavě podobný guláš jako já. Kypící směs, z níž čas od času v úžasu vylovím zvláštní souvislost, nápad, atraktor, analogii. Chvíli se pokochám a pak ji zase pustím.

(Mimochodem, tak jako hlavní hrdinka – a patrně i autorka – pravidelně vídá čas 22.23, potkávám se já v 22.42.)

Teď už je asi na čase zmínit se o čem kniha je. Mladá vědkyně Ada se pokouší v ústavu mezioborových studií člověka ověřovat své hypotézy o vzájemných sympatiích a antipatiích mezi lidmi a přemýšlí při tom o světě i svém životě. Spolu s ní se postupně dostáváme do obrazu o její rodině, práci, bydlení – a také o zmizelém synovi její kolegyně Valerie. Jmenoval se Kaspar a jeho jméno jako by ho předurčovalo k něčemu zvláštnímu.

„Sáhla jsem do nočního stolku a vytáhla sešit. Poslední záznam hlásal: ‚Věci povstávají z představ.‘ Ta pondělní věta se mi pořád líbila. Všechno přece pochází z představ, i lidé. Angličani o dětech neříkají, že byly na houbách, ale že byly jiskrou v otcově oku. Každý jsme byli kdysi jen zábleskem v očích rodičů, jejich vzájemná přitažlivost byla taky jen myšlenkou. Čí ideou byl Kaspar? A jaká představa stála za jeho zmizením?“ (Str. 58)

Autorka si čtenáře si obratně vodí od vědy k esoterice a zase zpátky. Uprostřed úvah o experimentech Ada plynule přejde k astrologii

„Znovu mi tělem projela nelibost. Měla jsem čím dál silnější pocit, že za vzájemnou sympatií a antipatií nejsou geny ani zkušenost, ale nějaké metafyzika. Jenže s karmou z minulých životů na akademii nepochodím. I když jsem přesvědčená, že je otištěná v genech stejně jako v našem radiu. Zkoumat kompatibilitu z nativních horoskopů by mě bavilo víc než sekvenovat DNA. Diagnosticky je to pro moje účely přesné a navíc mnohem rychlejší. Jsem tu na špatném místě, nepatřím sem, proběhlo mi hlavou.“ (Str. 63)

a ačkoliv v tomto případě si to uvědomuje, není tomu tak vždy. Na druhou stranu, jak by se mohl kterýkoliv věděcký obor posouvat, bez odvahy zkoumat divoké nápady?

„Pokrývka hlavy v sobě vůbec nese zvláštní náboj. Už dávno jsem si všimla, že ve společnostech a kulturách, kde existují formalizované pokrývky hlavy, se kupříkladu víc válčí. (...)
Armády dnes mají čepice víceméně jen pro parádu, ale přesto se jich nevzdávají. Taková brigadýrka či lodička vás ani nezahřejí. Zdá se, že není náhodou, že válčení v západní společnosti vyšlo z módy zhruba v době, kdy muži odložili klobouky a ženy si přestaly uvazovat šátky a nosit modistické zboží. Skoro jako by při zakrývání hlavy docházelo k zatemnění mysli, snad zablokování korunní čakry, a lidem pak nepřicházel ‚shůry‘ zdravý rozum.“ (Str. 169)

Obdivuhodné je, jak dokonale jsou všechny složky knihy vyvážené. Mix osobních věcí, minulosti i současnosti, pátrání po zmizelém. Přesně takový, aby to nebyla jenom detektivka, ani jenom román o rodinných záležitostech, ani studie hraničních teorií – a zároveň aby vás to přemítání pořád bavilo.

Ve zmínkách jsem četl, že kniha je fraktál.
Není.
Je to hologram. Takový, jak se o něm píše v new age. Každý kousek obsahuje celek. A směsí vědy a mystérií, myšlenek fantaskních i přízemních, si čtenáře postupně připravuje na to, co přijde ke konci, takže ho to vlastně ani nepřekvapí.