Před pár lety byl na českých literárních blozích boom Murakamiho, každý byl Kafka na pobřeží a s Norským dřevem by se dalo topit, kolik ho bylo… Takže jsem si, tou záplavou odrazován, nepřečetl vůbec nic. Teprve nedávno, když jsem (s doporučením, že by se mi líbila) dostal půjčenou 1Q84, opatrně nahlédl.

Start vůbec nebyl jednoduchý – Murakami totiž píše tak nějak… hutně. Ne že by to byl těžký styl, nečitelný nebo nesrozumitelný, ale je plný, žádná vata – zaměstnává myšlenky naplno. Je to plastické, ale poněkud namáhavé. Brzy mě ale zvláštní příběh pohltil. V ději se pravidelně střídají kapitoly věnované dvěma hlavním postavám, Tengovi a Aomame.

Tengo je samotářský učitel matematiky na přípravce. Jeho životní ambice je nevyčnívat, nejspíš důsledek obtížného dětství. A ještě jedna věc ho zajímá – literatura. Píše a také pomáhá nakladatelskému redaktorovi při jeho práci. Díky tomu se přimotá k tajnému úkolu, přepsat literárně neumělý, avšak mimořádně působivý příběh Kukel ze vzduchu.

„Další prací tedy bylo odstranit z takto nafouklého rukopisu všechno, co v něm nevyhnutelně být nemusí. Hezky popořadě setřást veškeré nadbytečné sádlo. Škrtat bylo mnohem snazší nežli přidávat. Text se díky tomu zkrátil zhruba na sedmdesát procent. Připomínalo to nějakou intelektuální hru. Je dán čas, v němž se má objem textu navýšit, jak jen lze, a zároveň je dán čas, v němž je text nutno co možná nejvíc zkrátit. Jak se obě činnosti konstantně opakují, amplituda se postupně zkracuje a objem textu se postupně sám dostává přesně na hodnotu, na jaké má být. Dosáhne bodu, v němž už nemůže víc nabývat, a zároveň už nemůže být víc redukován. Ego je ořezáno, zbytečné ozdobičky odstraněny, příliš průhledná logika vykázána do zadních místností. Tengo měl pro takovou práci přirozené nadání. Byl rozený technik. S ostrým soustředěním dravce, co slídí z oblohy za kořistí, s trpělivostí mezka rozvážejícího vodu zachovával neochvějnou věrnost pravidlům hry.“ (Str. 97)

Nastoupí tak do vlaku, z nějž už není návratu, vstoupí do příběhu.

Na začátku jsem zmiňoval plnost příběhu. Právě kvůli ní mám trochu potíž rozepisovat se o knize víc; všechno co jsem napsal mi připadá plytké a slabé – a tak vás raději odkážu na recenze Marcela Kupky a Veroniky Abbasové.

Co ještě ke knize zmínit...
Postupné odvíjení. Spousta nevyřčeného, záležitosti hlavních hrdinů jsou jiné, než vypadají, a čtenář to zažívá s nimi. Mozaika se seskládává pomalu, linie se přibližují vyhýbavě, než se konečně protnou.
Záhadnost. Co jej to za svět, jaké síly způsobily změnu, kdo jsou Little People, jaký úkol mají hlavní hrdinové.
A stálá naděje, že to nakonec – aspoň trochu – dobře dopadne.

„Možná že i sama přinejmenším vytušíš, co chci říct. Jak už jsem se zmínil, to nejdůležitější ve světě, kde žijeme, je, aby byl poměr dobra a zla udržován v rovnováze. Ať už jsou Little People nějací tvorové, anebo snad jen nějaký záměr, disponují doopravdy velkou mocí. Čím víc ji ale uplatňují, tím větší protisíly zároveň spontánně vyvstávají. Svět si tím způsobem zachovává svou křehkou rovnováhu. Tenhle princip platí bez rozdílu pro jakýkoli svět. A přesně totéž lze tvrdit i o světě roku 1Q84, ve kterém jsme tu teď tímhle způsobem obsaženi my. Jakmile začali Little People projevovat svou moc, zrodila se automaticky i síla proti Little People. A tenhle moment protisíly tě zřejmě zanesl sem, do roku 1Q84.“ (Str. 593)

Nejsilnější momenty, vrcholy knihy, jsou rozmluva Aomame s Lídrem a všechno, co souvisí s Tengovou návštěvou kočičího města. K těm jsem se vracel.

Zkrátka – Murakami si mě jako čtenáře pěkně povodil; na dokončení příběhu se těším a nejspíš si přečtu i další jeho knihy.

nakladatelství Euromedia Group k. s. - Odeon, Praha 2012, ISBN 978-80-207-1456-5, cena 499 Kč