„Dovedl se stejnou měrou – a v jistém smyslu celým srdcem – vžít do každého z obou protichůdných stanovisek. Tím způsobem si pomaličku polehoučku osvojil schopnost pochybovat sám o sobě. A uvědomoval si čím dál víc, že to, co bývá obecně považováno za absolutní pravdu, je ve většině případů jen velmi relativní pojem. A naučil se i jiným věcem. Například tomu, že rozlišování mezi subjektivním a objektivním není vůbec tak jasné, jak si spousta lidí myslí, a že pokud je dělicí čára mezi nimi už z podstaty tak nejasná, není až zas tak těžké ji tu a tam vědomě poposunout.“

Každou kapitolu s ním jsem četl s napětím a pozorností. I tu poslední.

„Možná jsem jenom slizká, špinavá kreatura, připomínající larvy hemžící se někde ve vlhku pod kamenem. Dobře, to si ochotně připustím. Jsem ale taky larva nanejvýš schopná, trpělivá, která se nedá odbýt. Já se jenom tak nevzdám. Dokud budu mít jen jedinou stopu, budu se jí držet až do samého konce. Budu se plazit po kolmých, vysokých zdech, až kam to jen půjde. Musím si zas vrátit do prsou to chladné jádro. To je teď pro mne nezbytnost.“

Janáčkova Sinfonietta pořád prochází celým dějem – a tak jsem si ji konečně poslechl. Dokonale se ke knize hodí – je stejně divná...

Kniha je bizarní, provokativní, je v ní hodně materiálu a přitom se čte dobře. I když se do ní hůře proniká – pozoroval jsem, že s odstupem, který jsem mezi první a druhou knihou měl, se mi do čtení příliš nechtělo. Nejspíš pro tu bizarnost, budící neklid.

Jsem rád, že jsem si ji přečetl (a také, že má happyend), ale do dalšího Murakamiho se asi nakonec pouštět nebudu.

nakladatelství Euromedia Group k. s. - Odeon, Praha 2013, ISBN 978-80-207-1514-2, cena 359 Kč