Miroslav Žamboch: Veterán (Wuwejův zápisník)

obálka Veterán Max Bronštejn je na frontě na hranici s Pustinou, světem plným magie, zrádných zbraní a nepochopitelných válečníků. Je mladý, musel odejít ze školy, když ho zastihla druhá vlna odvodů a nepodařilo se mu vojně vyhnout. Při jednom z útoků bohužel dostal přímý zásah… Tím ovšem kniha nekončí, ale začíná. Někdo na něj použil špičkovou, důstojnickou léčbu s použitím magie a Max tak přežil svou smrt. Po rekonvalescenci dostal dovolenou, vrátil se na šest týdnů do svého rodného města, k mámě, a pomalu se tam zaplétá do sítě intrik a podsvětí.

Vytrhne ho z ní až návrat do armády a absolvování tankové akademie. Návrat na další dovolenou je už o poznání těžší.

Mimořádně působivá kniha, už dlouho se mi nestalo, abych se takhle ponořil a nemohl se odtrhnout. Miroslav Žamboch to samozřejmě umí, ale tady je to opravdu markantní. Snažím se přijít na to, proč. Jestli je to jen namícháním ověřených ingrediencí, nebo je tu něco navíc.

Zvedl jsem praporčíka na nohy. Opravdu měl přeraženou čelist a nos vyhnutý na jednu stranu, až připomínal postavu z nějaké groteskní anekdoty. Byl na tom tak špatně, že se naší pomoci nebránil.

Společně jsme ho zavedli do nemocnice k mým parťákům. Hrabě byl stále v ordinaci.

„Co se mu stalo?“ zeptal se Lance.

„Upadl,“ odpověděl jsem stroze. „Až se to bude hodit, zavolejte někoho, kdo ho ošetří.“

„Jistě,“ přikývl Lance. „Ale tady dáma by si měla umýt ruku, má ji celou od krve.“

„Ušpinila se, když mu pomáhala,“ odpověděl jsem.

„To je nám všem jasné. A také to dosvědčíme,“ přidal se Langwag. (Str. 216)

Může to být kombinace hodnot jako přátelství, spoluzodpovědnost a tvrdost v prosazování svých zájmů?

„Některé věci se prostě neutají,“ vypadala pobaveně. „Je na tobě něco, co k tobě ženy přitahuje.“

To jsem si nemyslel.

„Jsi milý, hodně milý. A současně dokážeš být tvrdý, ne krutý, ale tvrdý a studený jako kámen,“ zamyslela se. (Str. 260)

Maxi Bronštejnovi v tom možná pomáhají následky magické léčby jeho zranění, které vede ke ztrátě zájmu o život.

„Možná jste umřel. Možná ne,“ pokračovala doktorka. „My lékaři se dnes s čaroději hádáme, kudy vede hranice mezi prostým oživením a stvořením nekromanta. Existuje šedá zóna, o které toho moc nevíme. Ale co víme, je, že když se lidem, kteří se dotkli hranice smrti, nebo ji možná o kousek překročili, nedostane speciální kúry, přestane je dříve nebo později život zajímat, přestane pro ně být důležitý. Rezignují, propadnou se do apatie, přestanou brát v úvahu rizika.“

Podívala se na mě.

„Prostě přestože přežili, dříve nebo později, ale často velmi rychle umřou. Občas se předtím zblázní a vezmou s sebou na druhou stranu spoustu dalších lidí. Občas se z nich stane něco –“ umlkla uprostřed věty. (Str. 173)

On ale má kotvy, které ho drží.

Nebo to, jaký je neokázalý hrdina z nutnosti? Jak se postará o léky pro mámu, jak dokáže zabránit vydírání, jak se ubrání šikaně?

Teď mě napadá, že jedna věc je tu opravdu nová – návrat hlavního hrdiny do jeho rodného města, do uliček které zná, k soupeři a později kamarádovi ze školy, k mámě.

Ano! To je ono. Odkazuje na atomosféru ztracených veteránů z knih o první světové válce, jejich obtíže, sbírání střípků zmizelého života, protloukání se jak jen to jde.

Odkazy:

ŽAMBOCH, Miroslav. Veterán. Praha: Stanislav Juhaňák - Triton, 2021. ISBN 978-80-7553-971-7.

Miroslav Žamboch: Veterán

Informace

Kontakt

Google search

Kategorie

Archiv