„Sopka je součástí komplexního podzemního magmatického systému, stejně jako dceřiné kužely,“ pokračoval. „Všichni jsme to viděli, strukturu magmatických vláken.“

Hrabě se podíval na Vrixe, vybavil jsem si jejich dřívější debatu, ale major tentokrát neprotestoval, místo toho po chvíli neochotně přikývl.

„Komplikovaná struktura oživená prouděním žhavé taveniny představuje centrum magií neseného vědomí,“ pronesl Vrix a vypadal u toho, jako by popíral všechno, čemu dosud věřil. „Jednoho z mnoha vědomí.“

„Ano,“ přitakal Hrabě, ale netvářil se u toho ani trochu vítězoslavně. „A potkali jsme další vědomí v různých stádiích vývoje. Některá založená na rojové interakci hmyzu, částeček plynu, kapaliny, možná pohyblivých rostlinách…“ pokračoval.

Opatrně jsem se napil. Doušek alkoholu mi pomohl vrátit se zpět do vlastního těla. Snažil jsem se zpracovat, co jsem právě slyšel. Nejvíc mě překvapovalo, že jindy konzervativní a s Hrabětem se věčně hádající Vrix neprotestuje, spíš souhlasí.

„Magie je přírodní síla,“ řekl po chvíli čaroděj klidně. „Druh interakce. Ovlivňuje jak živou, tak neživou hmotu. Ve své interakci se vyvíjí, tvoří různé reprezentace sebe sama, které zápasí o místo na slunci. A není jasné, zda je pro entity založené na magii výhodnější spojit svou existenci s neživými přírodninami, nebo živými organismy, nebo se v evolučním závodě prosadit naprosto samostatně, bez spolupůsobení těchto činitelů.“ (Str. 319)

Max se čím dál víc mění,

„Hovořil jsi s ní jinak, než mluvíš normálně.“

Podal jsem mu ešus nazpět.

„Jak to myslíš?“

„Obvykle mluvíš podobně jako Brecht, jen o poznání lépe artikuluješ. Ale života je v tom stejně.“

„Opravdu?“ opáčil jsem, ale nepřel jsem se.

„Možná proto si s Brechtem tak rozumíte.“

Uvažoval jsem, zda si s Brechtem rozumím. Hrabě měl v zásadě pravdu. (Str. 41)

(Tady je nutné podotknout, že Brecht je oživený mrtvý. A když už jsem u nekromancie, trochu mi vadilo použití slova nekromant pro oživlého, nikoliv pro oživujícího. Nevím proč – vyskytuje se tohle zkreslení i v jiných fantasy?)

Nejen Max, všichni se mění, smrt je všudypřítomná a každý ujetý kilometr je malé vítězství.

„Je to válka. Ber ho jako nepřítele, protivníka. Nic víc,“ hovořila tiše, ale zřetelně, také bez jakékoliv stopy emocí.

Nechápal jsem ji. Byl jsem odhodlán z Hammera dostat vše, za každou cenu, a ona mi to ztěžovala.

„Možná,“ odpověděl jsem neurčitě.

„Největší nebezpečí boje s monstry je to, že se sám staneš monstrem,“ vyslovila a znělo to, jako by uvažovala nahlas. (Str. 177)

Hodně se mi líbilo jak postupně odkrývají spiknutí, zrádce i spojence, začínají si uvědomovat dávnou historii a vytvářejí si teorie o tom, co se děje a jak to funguje.

Také fungování tankové jednotky, jejich taktiky, zbraně, to vše působí velmi věrohodně a nepochybuji o tom, že si autor vše pečlivě nastudoval. Beru to tedy jako užitečné poučení.

Zajímavá byla dynamika a proměny skupiny – vývoj čaroděje Vrixe, tragické postavy průzkumníka Gaba, Hraběte, jejich vzájemných vztahů… .

Pohlcen příběhem jsem už četl v každé volné chvíli, a tak mě zamrzelo rychlé ukončení. Poslední fáze „cesty hrdiny“, tedy cesta zpět a obnovení pořádku, jsou redukované na pár vět epilogu, a to je jen velmi slabá záplata.

Odkazy: