Věc se sunula podzemní chodbou. Už nebyla tenkým kobercem, ale dobře deset centimetrů silnou vrstvou hmoty připomínající plíseň pohybující se pomocí peristaltických vln a očima sotva postřehnutelného vlnění nesčetného množství drobných panožek. Okraje Věci lemovala řada očí, už ne pouze jednoduchých hmyzích, ale také množstvím krysích střídaných čichovými sliznicemi pro vnímání pachů a feromonů. Vibrace a hluk vnímala celým povrchem těla.

Kanálem vysoko nahoře dopadalo dovnitř světlo, sluneční paprsky roztříštěné mřížovím na dně vytvářely světlou skvrnu. Věc ji obezřetně obtekla. Dokázala sluneční světlo vydržet, ale nebylo jí to příjemné a vzdorovat oslnivé záři ji stálo sílu.

V blízkosti průchodů z povrchu obvykle nacházela kořist, spoustu masa, většinou poměrně čerstvého, pokud měla štěstí, s ještě se rozptylující esencí života. I tentokrát našla o kus dál v tunelu dvě těla. Panožky masivního těla se prodloužily, Věc těla obalila jako myriáda velkých hladových masožravých stonožek.

Tihle tvorové byli to nejsložitější, s čím se až dosud setkala, a právě ta složitost, ozvěny myšlenek a proudy energií vlastní jejich velkým tělům ji extrémně lákaly. Zatím je nedokázala zpracovat a napodobovat stejně jako jednodušší vzory krys nebo ty úplně primitivní vlastní hmyzu a uvědomovala si, že při případné absorpci, konzumaci, kopírování by se sama vystavila nebezpečí, že se v těch extrémně složitých vzorech ztratí, rozplyne.

A tak se pomalu roztáčí spirála děje, vedoucího k neodvratnému konci. Ta zbraň už totiž jednou aktivovaná byla… a celé město zničila. Do posledního člověka.

Střídavě sledujeme hlavní dějové linie baronesy, Baklyho a Věci, doplněné občas kratšími epizodami dalších postav – služebné, Varatschiho, klanu čarodějů, nindžů.

Bakly ztrácí schopnost vnímat chutě, vůně, potřebu jíst, celá jeho bytost už se chystá rozplynout v nebytí. Existuje jediná věc, která by mu v tom dokázala zabránit.

„Něco zabíjí lidi, nutí je odcházet do podzemí a tam je požírá,“ řekla.

Stačil okamžik a věděl jsem, že má pravdu. Jen slovem požírá jsem si nebyl jistý, bylo to mnohem komplikovanější. Pod městem se ukrývalo něco hladového, něco toužícího po lidech. Uvědomil jsem si, že před časem se to otřelo i o mě, ale pak se to opatrně stáhlo, jako by se mu to, co ucítilo, nezamlouvalo. Podíval jsem se na místo, kde jsem původně ležel. Sliz z tvora, kterého jsem zabil, ho neposkvrnil, a to bylo dobře, nemusel jsem si hledat jiné. Na lidech mi nezáleželo.

„Baronesa dnes někam odešla, myslím, že do podzemí. Podle mě s tím bojuje. Slyšela jsem ji, jak říká, že nenechá všechny lidi umřít.“

Ztuhl jsem. Věděl jsem, že mi nelže, věděl jsem, že to je přesně to, co by Zuzana udělala. „Plánovala, že odejde do vévodství!“ řekl jsem zbytečně.

Pokud cítila, že musí pomoct lidem, nic ji od toho nemohlo odvrátit. V tomhle byla dost jiná než já.

„Řekla, že jí můžete pomoct.“

Všechno se může změnit v jediném okamžiku, stalo se mi to mnohokrát. Ale nikdy nebyla ta změna tak totální jako teď. (Str. 286)

Kvůli vnějším okolnostem jsem tuto knihu četl opravdu dlouho, s velkými mezerami, tak velkými, že jsem si sotva pamatoval děj, a to se určitě podepsalo na celkovém vnímání. Jeden pozitivní efekt to mělo – vůbec mě nemohlo rozčilovat rozdělení do dvou svazků (ano, nejsou to ani díly, je to celé jeden příběh).