Až budu zítra přiřazen ke standardní jednotce, stane se to ve společnosti spousty dalších lidí, vojáků a důstojníků, a Webler, jeho podřízení, nebo nadřízení, na tom nezáleželo, se to velmi rychle dozví.

Záleželo na tom? Ležel jsem na jednoduchém lůžku, na které bude v budoucnu každý voják v poli vzpomínat s lítostivou vzpomínkou, jak luxusně si kdysi hověl. Mně to bylo jedno. Bál jsem se Weblera a jeho mučení? Asi ano, ale ne tak, aby mi to nahánělo hrůzu, aby mě to doopravdy děsilo. Možná jsem měl jen husí kůži z toho, co bych případně mohl prožít, než umřu. Podruhé. Ale bál jsem se smrti? Ani náhodou. Co jsem chtěl? Proč jsem se vlastně namáhal? (Str. 64)

Jeho oddělenost od života přetrvává, po smrti mámy i Guzziho ho na světě drží už jen málo. Zodpovědnost za těch pár bažantů, co dostal na starosti?

Odpověď byla jednoduchá – na mém životě mi záleželo pouze omezeně, ale oni záviseli na mém úsudku, mých rozhodnutích. Proto jsem se nemohl, nesměl bát. Úvaha mě zarazila, bylo to tak. Důsledkem všeho, co jsem prožil, bylo, že jsem se nebál smrti, nebál magie. Jen jsem chtěl udělat všechno pro to, aby ti, jimž jsem velel, přežili – nebo alespoň měli nejvyšší možnou šanci, naději, přežít. Opravdu jsem se ničeho nebál? Zkoumal jsem své myšlenky a stále mi vycházely ty stejné odpovědi. Mohl jsem si lhát – lidé sami sobě často lžou, ale… Možná to však nebylo důležité, pokud budu dál vykonávat, co jsem měl, k čemu jsem se zavázal. (Str. 120)

Je jmenován kapitánem, dostane průzkumnou tankovou četu a úkol prozkoumat území Pustiny až ke Kouřovým horám. A aby to neměl moc jednoduché, doprovází ho jednak vojenský čaroděj, jednak „pozorovatel“ s podezřelou suitou maskovaných vojáků. Armáda je mezinárodní, otřásá se politikou i rivalitou několika velení.

Pokud jsem věděl, v této pevnosti sídlil generální štáb naší armády, armády Svobodných spolkových zemí a žoldnéřské divize financované Obchodní ligou, čaroději bůhví odkud a parlamentem Severní republiky Haar. Bylo jasné, že kromě nich tady budou mít zastoupení i rozvědky všech dalších zemí obydleného světa. A samozřejmě rozvědky a kontrarozvědky Velkovévodství a Svobodných spolkových zemí, jejichž síly tvořily základ celého armádního sboru. (Str. 64)

To, spolu s naprosto neznámým světem magie, zaručuje napínavý děj od první do poslední stránky.

I druhý díl potvrzuje dojem, že série patří k nejlepším Žambochovým knihám.

Postupně se začíná skládat obrázek o tom, co se asi děje, jak to souvisí s událostmi ve Staagu.

Zároveň je tu prozkoumávání nepochopitelného chování obyvatel Pustiny, pohyblivých rostlin a hlavně prastarých artefaktů – obětiště, města.

Při pohledu zevnitř působily trosky hradby mnohem monumentálněji a zachovaleji. A příkop, přestože byl z větší části zasypán zvětralými kusy opevnění, byl kdysi vyložený žulovými kvádry jen o něco málo menšími než těmi použitými ke stavbě hradeb.

„Jako by ta hradba byla určena k tomu, aby zadržela obyvatele uvnitř, ne k obraně před nebezpečím zvenčí,“ zhodnotil Jurt. (Str. 238)

A samozřejmě vlastnosti hlavního hrdiny – je mimořádný, ale není v něm ani špetka ambicí nebo samolibosti. Malá figurka ve hře větší, než si uměl představit…

Měl jsem nepříjemný pocit, že se do pohybu dávají masivní soukolí událostí, které ovlivní víc než jen můj život. Shodou okolností jsem byl u toho, ale v žádném případě už jsem to nemohl zastavit. (Str. 283)

Odkazy: