Koniáš je po letech na stezce notně zocelený, ale stále neztratil nic ze své zvědavosti a možná i radosti ze světa. Začal se hodně zajímat o předválečné čarodějnické umění nakládání se sílou, o magické artefakty. Inkviziční Konvent už není to co býval v knize o Baklym a začínají se objevovat maximálně utajené, zbrusu nové čarodějnické klany. Atmosféra se zvolna uvolňuje. Dokonce i císař si nechal předvést něco z "umění" novodobých mágů.

Svými dobrodružstvími, získáváním artefaktů i zdatným obchodováním se Koniáši povedlo nahromadit poměrně velký majetek, ale také několikrát překřížit plány velmi mocným šlechticům. Není divu, že se velkovévoda Varatchi rozhodl jednat a pokouší se nalákat Koniáše do pasti, na smyšlené skladiště v citadele klanu Maaterenditů. Aniž by o tom věděla jedna nebo druhá strana, snaží se do skladiště dostat i Rumělkový klan a najmout si na tuhle práci Koniáše. Varatchi samozřejmě nejedná sám, využívá služeb nindžů; mizející lidé z velkoměsta přilákají Konvent a jeho armádu, a to nemluvím o dalších postavách, které do děje tu více, tu méně zasahují.

Množství dějových linek je mimořádné (ale ne na úkor přehlednosti, všechny postavy jsou snadno zapamatovatelné) a neustále se proplétají, co si tak vzpomínám, myslím že jde o nejsložitěji a nejzajímavěji komponovanou Žambochovu knihu. Někdy ve dvou třetinách knihy jsem si ze samé radosti, že se ještě orientuji, načrtl hlavní postavy a jejich vzájemné kontakty do obrázkové mapky:

Zauzlování v Krachtiburku ukazuje, že to je opravdu síla. Styl je stejný, jak jsme dosud zvyklí, mezi potoky krve občas probleskne poučení nebo nenápadný odkaz na vědecké poznatky (jako třeba název kapitoly "Půjčka na oplátku"), navíc ještě obohacený zmínkami a odkazy pro znalce ostatních koniášovských knih (hrabě Dask, který určitě přijme poutníky s dopisem od Koniáše, krach na smaragdové burze, jména lidí z Na ostřích čepelí. A ještě jednoho jsem si všiml - kombinace vyprávění v první osobě, ich-formy, s vyprávěním ve třetí osobě, er-formou. Byla použitá i v předchozí knize s Koniášem, ale tady je obzvlášť zřetelná, asi proto, že je dějových linek tolik a návrat k pohledu z Koniášových očí je vždy vítaná změna.

Čím je ten svět i přes všudypřítomnou brutalitu tak přitažlivý? Faktorů je asi víc, iluzivní romantika raně středověké doby, fungující magie, kouzlo pročítání prastarých knih a svitků, zkoumání artefaktů, archetypální postavy (nejen Bojovník, archetypů je tam mnohem víc), ale hlavně to, že se sice se ztrátami, ale nakonec vše v dobré obrátí. A tak to má v pohádkách, byť jsou pro dospělejší, být.

„Vlk. Koniáš byl vlk. Bamegi ve službách klanu prošel pouště, stepi, dostal se až na sever, kde, když zrovna nepřálo počasí, padal sníh i v létě. Tam všude je potkal. Vlky. Žili ve smečkách, ale ti nejnebezpečnější z nich byli samotáři, a dokázali se přizpůsobit všemu. Bylo-li to nutné, bez skrupulí prchli před lvem, aby později, kdy přišel jejich čas a lev umíral žízní, protože nebyl tak chytrý, aby objevil vodu, na něm hodovali. A Koniáš byl právě takový vlk samotář. Chytrý, přizpůsobivý, nevypočitatelný a vždy nebezpečnější, než si člověk dokázal představit. Bamegimu se to nelíbilo, ale chtě nechtě musel schopnosti toho muže obdivovat. Dokázal by sám to, co on? Projevit odvahu, prozíravost, trpělivost, nemilosrdnost, čestnost a určitě i laskavost? Koniáš musel být i laskavý, protože muže tvořil souhrn všech jeho vlastností a bez laskavosti nemohl nikdo sahat po dokonalosti. A na základě toho, co se o Koniášovi dosud dozvěděl, usoudil, že tomu tajemnému bojovníkovi chybí k dokonalosti opravdu jen onen příslovečný kousek.“ (Str. 231)

• ukázka na Neviditelném psu
• recenze Martina Fajkuse
• recenze Davida Hlušičky