Státy obchodní ligy, jejichž existence byla umožněna za přísně stanovených podmínek, jsou do značné míry závislé na obilí, dováženém z Crambijského impéria. To je samozřejmě nevýhodné, jakákoliv obchodní válka by je citelně ohrozila. Své území nesmí rozšiřovat pomocí ozbrojených sil, jediný způsob je založení kolonie a proto advokát Masner upřede ohromující plán - cílem je shromáždit dostatek osadníků, provést je přes území států ligy, dva nezávislé státy, zdolat průsmykem Grimmovy hory a usadit se na úrodných planinách za Kežským mořem. Pokud se tam usídlí tisíc lidí, obdělá dvě stovky hektarů, narodí se jim dvacet dětí a kolonie bude zaknihovaná u obchodních soudů, mají zakladatelé vystaráno. Třicet let osvobození od daní, kontrakty na obilí a další a další.

Masner najme jako vůdce karavany Koniáše, zabijáka a dobrodruha. Jeho vychrtlá tvář, dvoumetrová výška, tělo poseté jizvami z mnoha bojů a zbraně navěšené všude kde to jen jde působí výhružně a děsivě, ale nikdo jiný by něco takového ani zvládnout nemohl. Raději nebudu předem nic prozrazovat; jisté je, že tolik zoufalých problémů a takřka nepřekonatelných překážek už od počátku dává tušit, že někomu mocnému se myšlenka kolonie pranic nelíbí.

„Mám za to, že náš neznámý čeká, až vyčerpáme všechny možnosti,” uvažoval Masner nahlas, „poté nám učiní nabídku. Za částku čtyřiceti tisíc zlatých, kterou nutně potřebujeme, a která zhruba odpovídá jedné pětině nákladů, bude požadovat mírně nadpoloviční podíl na celém podniku. Počká, jak se situace vyvine, a buď při hlasování využije své majority a celý podnik zastaví, nebo se bohatě zahojí na případném zisku. Podle mého osobního názoru nás zastaví. Založení kolonie naruší obchodní status quo a to mocným obvykle nevyhovuje. Získání většinového podílu je pravděpodobně mnohem jistější a lacinější způsob, jak celou záležitost sprovodit ze světa, než vedení obchodní války.” (Str. 126)

Teprve s touhle knihou jsem si plně uvědomil, jak strašně zranitelní byli první osadníci divokého západu, kolik nástrah na ně číhalo. Vlastně si ani nejsem jistý, jestli bych si dokázal dát dohromady potraviny na půl roku cesty - a to je z celé cesty to nejmenší.

Žánrově jde o akční fantasy, svět je raně středověký - střelný prach ještě nebyl vynalezen, magie sice funguje, ale je potlačená (po magických válkách, vzpomínáte si na Baklyho, že?).

Děj vtáhne a kniha se čte sama, jak autor sám píše v bibliografii - román „Je dlouhý, ale když se do něj začtete, zjistíte, že je vlastně krátký.“. Zatoulalo se tam sice pár klišé, modře pulsující krkavice (str. 84), chvějící se chřípí (str. 460), a co všechno na očích nebo v očích očíhne hlavní hrdina - to mi oči lezly z důlků: „její pohled jsem cítil až na páteři, vzápětí se její černé panenky změnily ve dvě rtuťová jezírka vířící v kataklysmatu malströmu. (...) Neviděl jsem ho přicházet, ale věděl jsem, kdo to je. Zvrátila hlavu v gestu odevzdání, přitiskla se k němu a jestliže před chvílí se jí v očích přelévala rtuť, teď to bylo zlato, smragdy, celá bouře citů a pocitů, až nakonec zůstala jen sametová čerň hlubokých očí.“ (str. 50) Ale čert to vem. Když jsem knihu dočetl, ten svět mi chyběl a to je spolehlivé poznávací znamení.

P.S.
Ze všech Žambochových hrdinů je mi Koniáš asi nejsympatičtější. Zabiják intelektuál se zálibou v knihách. Krom toho nechává stopy, docela často si na některé scény nebo zápletky vzpomenu a přemýšlím o nich...

---

Aktualizace 4. 12. 2023: několik věcí mě při dalším přečtení překvapilo. Především kolik jsem toho zapomněl! V hlavě mi zbyl jen Koniáš, karavana a neustálé potíže:

„Je to logické. Snaží se nás zastavit za každou cenu a postupují od nejjednoduššího ke složitějšímu. První pokus byl zabít mě a nahradit mužem, který by jednal podle jejich rozkazů. Smrt žoldnéře nikoho nezajímá, nemuseli by čelit žádnému vyšetřování. Potom to zkusili obchodně. Dalo jim to víc práce, ale v případě úspěchu by to byl jen povolený trik v obchodní válce. Nic protizákonného. Zaútočili na Guinyho banku a připravili nás o finanční zdroje. Zase jim to nevyšlo. Museli riskovat víc a vsadili na to, že nás vojensky oslabí a převezmou kontrolu nad karavanou při ozbrojeném přepadu. Tady se zkřížily zájmy pana X se zájmy císaře, ale ani jeden z nich nebyl úspěšný. Teď vytáhli ještě vyšší trumf a zabili váženého, vysoce postaveného občana Fenidongu. Je jedno, kdo to udělal, ale v každém případě riskuje podrobné a vleklé vyšetřování. Stojí mu to za to, protože bez Masnera končíme. On tahal za provázky.” (Str. 239)

A přitom je tam toho tolik! Což je druhá věc, co mě překvapila – jak moc je to přehuštěné, tolik potíží, tolik zápletek, detailů. Je to na hranici uvěřitelnosti. Nebo za ní:

Když na počátku stál přímo nad srázem a pozoroval stěny kaňonu, viděl jsem, jak se mu chvěje chřípí. Připadalo mi, že upadá do podobného transu, ve kterém tesal své sochy nebo vyřezával. Prohlížel si kaňon a okolní stěny několik hodin bez přestávky, potom si poslal pro douglasky. Řekl jen, že zahlédl jejich koruny někde na svazích hor blízko místa, kde jsme sestoupili do údolí. Kowalski mu během týdne dopravil desítky přes sto metrů dlouhých, jako bidlo rovných opracovaných kmenů. Hammond si je všechny prohlédl, některé vyřadil, jiné poručil rozřezat, pár jich použil v původním stavu. A poslal si pro další. (Str. 460)

Ty stometrové douglasky… Umíte si představit stometrový strom? Ony tak opravdu dorůstají, ale jaký pak asi mají průměr a kolik váží?

Česká Wikipedie píše Maximální výška bývá 100–120 m s průměrem 4,5–6 m (zdroj), na anglické uvádějí obvyklý průměr 2,5 m, ale není z toho jasné, při jaké výšce: 20–100 metres (70–330 feet) tall (although only Pseudotsuga menziesii var. menziesii, common name coast Douglas-firs, reach heights near 100 m)[9] and commonly reach 2.4 m (8 ft) in diameter (zdroj). Ale budu optimista a vezmu těch 2,5 metru.

Podle kalkulačky na drevari.cz by 100 m douglaska s průměrem 2,5 m měla objem kmene 190.432 m³.

Podle kalkulačky na drevostavitel.cz by takových 190 kubíků čerstvého dřeva douglasky vážilo 172.9 tun.

A kolik utáhne kůň? Na Wikipedii píší, že tažní koně, kteří váží 700-1000 kg, dokáží utáhnout až dvojnásobek svojí váhy, tedy dvě tuny.

Takže jednou takovou douglasku by jich muselo táhnout přes osmdesát…

V ukázce bylo i jedno z jazykových klišé, chvějící se chřípí. Malström jsem mu vyčítal tuhle, jsou tam i další.

Ale příběh je to nejdůležitější – a ten je pohlcující, od začátku do konce! A když se Koniáš odosobní, jen tajíte dech…

„Ale to není profesionální a ty jsi profesionál,” pokračoval jsem a snažil se zaostřit myšlenky.

Duno pokrčil rameny.

„Máš pravdu, ale já tě chci zabít.”

Najednou jsem pochopil, že ten muž přede mnou je naprosto bezvýznamný. Jen mi stál v cestě. Důležití byli lidé za ním, lidé, které jsem chránil, které jsem měl zavést na místo, kde si postaví nové domovy. Muži jako Bonsetti, Duno, Kant nebo já nikdy nebyli, nejsou a nebudou důležití. Přišlo mi divné, že mě to nenapadlo dřív. Svět se rozmazal ještě víc, Duno se změnil v rozplizlou loutku, jen jeho tvář jsem viděl zřetelně.

„Byl jsi profesionál,” řekl jsem.

Tázavě nadzdvihl obočí.

"Byl? Protože jsem tohle," rozhlédl se po zkáze kolem, „považoval za něco osobního?”

Potlačil jsem chuť zavrtět hlavou. Bál jsem se, že ztratím rovnováhu.

„Protože jsi mrtvý.” (Str. 488)

Takže i napodruhé a se všemi výtkami se mi to moc líbilo.

Odkazy:

• Na ostřích čepelí v ČBDB
• Na ostřích čepelí v Databázi knih

ŽAMBOCH, Miroslav. Na ostřích čepelí. Praha: Klub Julese Vernea, 2007. ISBN 80-85892-57-X.