„… perspektiva je tedy symbolickou formou, neboť odpovídá specifické kulturní poptávce renesance, která je předurčena politicky (v Toskánsku se objevuje republikánská forma vlády) vědecky (rozvoj optiky), … a pochopitelně také ideologicky.“ Autor má zřejmě za to, že nástup republikánské formy vlády v Toskánsku zapříčinil, že vodní hladiny, zrcadla a vyleštěné stříbro odrážejí svět tak, jak odrážejí, to jest perspektivně. Odstavce o ideologizaci perspektivy se mohou zdát zbytečné. Nejsou. Je třeba si občas připomenout, co všechno člověk musí snášet, hledá-li poučení přímo u původních pramenů. (Str. 53)

nebo rovnou malířů

Abstraktní malba, nezatížená obrazy banálních předmětů, jim prý umožnila větší „čistotu“ v zachycování, vyjadřování nebo sdělování různých abstraktních a mystických pocitů a pravd. Umožnila vyjádření „hlubokých myšlenek o zákonech vesmíru“. Apoštolů těchto snah bylo mnoho (Mondrian, Malevič, Rothko a další), zdá se mi ale, že ač se snažili sebevíc, dosáhli přenosu vizuálních vjemů, nikoli transcendentálních myšlenek. „Mondrian… toužil po umění, které by odráželo objektivní zákony vesmíru… aby jeho umění odhalovalo neměnné reality nacházející se za stále se měnícími tvary subjektivního jevu,“ píše Ernst Gombrich. Myslím, že mám smysl pro patos i pro nadsázku, ale v tomhle případě nevím, jestli se mám divit už Mondrianovi, nebo až Gombrichovi. (Str. 68)

Autor si s tím ale poradil skvěle a kniha tak nabízí v logických částech návod, jak umění vnímat, jak mu rozumět, co jsou styly, periodizaci dějin umění a konečně smysl toho všeho. Protože bez patřičného školení jsme tváří v tvář umění bezradní:

Díváme se na linie Giottových architektur a nevíme, jestli je výborné, že Giotto už perspektivu tak dobře uměl, nebo jestli je naopak zajímavé, že ji ještě skoro vůbec neuměl. Nevíme, proč máme obdivovat jeho schematické obličeje, když kdesi jinde jsme viděli fajjúmské portréty, mnohem živější, realističtější a zhruba o tisíc let starší.

Co jiného je vlastně na gotické malbě tak úžasné než to, že je roztomile neobratná? A může být roztomilá neobratnost podstatou hodnoty umění? Díváme se na puntičkářskou realističnost holandských zátiší, ale říkáme si, že o tu realističnost asi nejde. Jenže o co tam tedy jde, když nic jiného na tom vidět není? Vidíme velkou figurální scénu, jenže nevíme, čeho je to alegorie, kterého mýtu to jsou postavy a proč se třeba tak vyděšeně tváří. Stojíme před obrazem Yvese Kleina, na kterém není nic jiného než modrá barva, víme, že máme žasnout, ale ono ne a ne, prostě modré plátno. A co si s ním jako máme počít?

Projdeme sálem, ve kterém jsou v rohu asi tak do výšky jednoho metru nasypané bonbony, druhým sálem, ve kterém je starý volkswagen s vysypanými sáněmi, a nakoukneme do kóje, kde se na obrazovce šklebí mužská tvář, pomalu přivírá a otevírá oči a do toho se ozývá šplouchání vody. A pak vyjedeme o patro výš a vidíme třeba portrét paní Matissové s modrým kloboukem… (Str. 18)

• I. Vidět obraz (mj. kapitoly Obraz, Iluze, Vidění, Figura a pozadí, Prostor)
• II. Odkud kam sahá zobrazení (mj. Realismus, Koncept – schéma, Znaky, Abstrakce, Guerilla art, fotografie)

Svět konceptuálního (schematického) zobrazení by bylo dobré pochopit a přijmout. Nevzpírat se mu, nemyslet si v koutku duše, že pořádný realistický obraz je přece jen víc obraz než nějaké znakové schéma. Bylo by to dobře už jenom proto, že většina umění naší doby je konceptuální, většina našeho světa jako celku je konceptuální a drtivá většina umění v dějinách také byla konceptuální. Období iluzivního umění byla překvapivě pouze dvě. Byla tedy spíš pouhou výjimkou a samozřejmě se k tomu ještě dostanu. (Str. 67)

• III. Dovnitř obrazu (mj. Kontext, Povrch obrazu, Škvíra obsahu, Škvíra formy, Množství a hodnota, Inovace jako hodnota, Nehodnota)

U estetické hodnoty jsme ještě mohli doufat, že na její posouzení nám stačí dobrý vkus nebo „cit pro krásu“, ale na posouzení míry inovace nám už dobrý vkus rozhodně stačit nemůže. Míra inovace není daná dílem samotným, nýbrž jeho vztahem k dílům ostatním. Abychom tento vztah mohli posoudit a zvážit, musíme ona ostatní díla znát. Nemůžeme tedy posoudit hodnotu díla, jestliže nejsme přiměřeně orientovaní v ostatních dílech daného autora nebo doby a místa. Je to důsledek poněkud nedemokratický, protože v podstatě vylučuje laiky z hodnocení, ale není to ještě důsledek poslední. (Str. 138)

• IV. Před dějinami (Styl, Jak asi vzniká styl, Dějiny dějin, Znalectví, Schéma a oprava)

Spolehlivě posoudit hodnotu uměleckého díla můžeme teprve s určitým časovým odstupem. U současného umění můžeme umět posoudit, zda dílo je či není inovativní, nemůžeme ale mít jistotu, že inovace bude mít potenciál k dalšímu estetickému využití. Můžeme to odhadovat, můžeme to cítit, ale nemůžeme to vědět. Jeden z půvabů vnímání současného umění je právě v tom, že si nikdy nemůžeme být úplně jisti, na jak velkou hodnotu se díváme, a to nezávisle na tom, jak moc se nám líbí nebo nelíbí, a nezávisle na tom, co se o ní dočteme v katalogu muzea, jehož kurátor si myslí, že to ví. Zde si můžeme všimnout určité nesymetrie v negativních a pozitivních hodnoceních. Zatímco pozitivně hodnotit inovaci můžeme teprve s odstupem, až se dozvíme, zda byla pro další vývoj umění inspirativní, negativní hodnocení můžeme učinit hned. Jestliže je dílo epigonské nebo nenápadité, vidíme to i bez časového odstupu. (Str. 139)

• V. Dějiny (Pravěk a starověk, Středověk, Novověk, Dvacáté století, Konec dějin, Dějiny umělců)

Řeckou malbu známe málo, až na výjimky se nedochovala a prý za moc nestojí. Co Řekové uměli ale víme z vázového malířství. Kolem roku 500 před naším letopočtem už namalovali vázu, na které byla lidská noha zepředu. Pět koleček jako pět prstů. Mezi mnoha tisíci dochovaných egyptských a asyrských děl se něco podobného nenašlo ani jednou. Na to, aby člověk nakreslil perspektivní zkratku, nepotřebuje několik tisíc let vývoje, potřebuje chtít nakreslit perspektivni zkratku. Egypťané to nechtěli, Řekové ano. (Str. 186)

(Ano, tento citát je trochu v rozporu s výše zmíněnou kritikou „specifické kulturní poptávky“, ale v rámci knihy je to nepodstatný detail.)

• VI. Smysl toho všeho (Měkké teorie, Toto není dýmka..., Požitek, Emoce, Poznání)

Kniha je to opravdu výborná, poskytuje skvělý přehled principů, vysvětluje teorie dějin i teorie umění a demonstruje to na vybraných uměleckých dílech. I přes čtivou formu je obsahově hodně hutná, takže jedno přečtení určitě nebude stačit.

(Jen příkladů a hlavně autorových popisů a výkladů obrazu bych chtěl ještě víc – opravdu hodně pomáhají vnímat a rozumět.)

Odkazy: