Kishon pak pokračuje, uvádí příklady a vyjadřuje obdiv, protože takto opanovat bitevní pole rozhodně není jednoduché:

To vše ale v žádném případě neznamená, že si nikterak nevážím moderní umělecké mafie. Naopak, mám úctu k vítězům. Člověk musí umět i prohrávat. Koneckonců, ti borci mají ve svém řemesle bezmála stoletou praxi. Ve vědomí svých obětí dokázali vyměnit směšnost za mýtus a holý nesmysl za nejnovější moudrost. (Str. 8)

Kromě toho je chápe jako kolegy, tedy humoristy. Vždyť si dokáží dělat legraci z celého světa, tvořit z odpadků a inkasovat za to neuvěřitelné částky. A ta jejich hrdost! Nad kombinací Soulagesovy malby:

jeho portrétem se zarputilým výrazem a komentářem z nekritické kritiky jsem se musel smát:

Stejně jako kombinacím klasického a moderního umění:

Samozřejmě je to nadsázka a trochu nefér, míchat žánry, styly i odlišné cíle – ale je to legrační a na maximum to zdůrazňuje rozdíly.

Komentáři pochopitelně neujdou ani bláboly kritiků, v knize dokonce najdete malý slovníček (str. 51), např.

Nenechte se ale mýlit tónem; dělá si sice legraci, ale nesmírně fundovaně. Je to patrné jak z množství příkladů v celé knize, tak třeba na stranách 78-80, kde jen tak mimochodem shrne celé 20. století v umění:

Neiprve vytvořil Picasso a Braque kubismus, pak se objevil futuristický manifest Tommasa Marinettiho, následován dynamickým konstruktivismem Kazimíra Maleviče, jenž sebe označoval za důsledného suprematistu, zatímco Tristan Tzara ovládl scénu svým dadaistickým programem a nepřímo inspiroval Novelty Art a Primary structures, které zas vyzdvihly minimáIní umění známého miserabilisty Uwe Lansena, spolu s šifrovaným biomorfickým stylem a Pollockovým Continuous Dynamic, a odtud vedou první kroky směrem k abstraktnímu expresionismu, propasovanému slavným americkým uměleckým kritikem Haroldem Rosenbergem a nemálo ovlivněnému Conversion Phenomenon jenž opět zanechal své archetypální stopy v kosmických symbolech Joana Miró, (… )

Pochopitelně v knize jsou i nějaké nedostatky. Svévolné míchání umění sem patří, bez něj by tak humorná nebyla. Nadbytečná mi ale připadala povídka o Rafaelu Bubníkovi a jeho marné snaze prorazit na umělecký trh a dosáhnout toho, aby o něm alespoň někdo napsal.

Na můj vkus tam bylo také moc citací z dopisů od čtenářů – ale zase jsem díky tomu pochopil, že se jedná o pokračování knihy Picasso nebyl šarlatán.

Každopádně kniha je to výborná, vtipná a k modernímu umění vám poskytne zase další úhel pohledu. Rozhodně doporučuji.

Neexistuje pravé umění bez lásky, bez lásky umělce ke svému dílu, k divákovi, k publiku, pro něž je jeho umění určeno. Když chybí tato oddanost, jedná se o pouhý egoismus, o aroganci, anebo o ješitnost a snahu o efekt. Umění vzniká teprve v divákovi samotném, v duši a v duchu člověka, když mu je tvorba zpřístupněna.

Neboť to je největším hříchem moderního umění: Ignoruje, ano, dokonce pohrdá publikem. A tak byla z umění vyhnána nejen krása, nýbrž i láska k ní. (Str. 110)

Odkazy: