Wuwejův zápisník

Ephraim Kishon: Picassova sladká pomsta

21.05.2020 21:57, Wu | knihy | komentáře -

obálka Picassova sladká pomstaKnihu Ephraima Kishona mi v komentářích doporučil André Pulgar, poté co jsem se zmínil o svých pochybnostech nad výkony současných umělců. A byl to výborný tip – Kishon je satirik a humorista, a to, co se pokouším neuměle vyjádřit (třeba tady), umí formulovat opravdu úderně.

Současní umělci udělali velký pokrok a zdokonalili svou schopnost k absurdnosti. Odvaha těchto rafinovaných vtipálků, kteří mezitím dosáhli světové proslulosti, bez zábran překročila veškeré hranice. Lidská hloupost s nimi naštěstí držela krok a rovněž nezná hranic, takže vznikla zdravá rovnováha. (Str. 13)

Základní teze, na nichž je kniha postavena, jsou, že moderní umění je spiknutí, umělci že využívají situace, za umění vydávají cokoliv, kurátoři tu hru hrají také a veřejnost jim to buď baští, nebo kroutí hlavou. A Picasso? Nu, ten v pozůstalosti zanechal komentář, který si zaslouží citovat celý, protože – ústy nejpovolanějšího – říká totéž:

 Od té doby, co umění už není potravou těch nejlepších, může umělec použít  svůj talent pro všechny proměny a nálady své fantazie. Všechny cesty jsou  otevřeny intelektuálnímu šarlatánství. Lid v umění nenachází ani útěchu,  ani povznesení. Ale rafinovaní, bohatí, povaleči a ti, kdož si potrpí na efekt, v něm hledají zvláštnost, originalitu, přepjatost a pohoršlivost. Já jsem kritiky  uspokojil mnoha nesmysly, jichž jsem se dopustil, obdivovali je tím víc, čím  míň jim rozuměli. Dnes nejsem jen slavný, ale i bohatý. Když jsem však sám   se  sebou, nemůžu se považovat za umělce ve velkém slova smyslu.  Velcí malíři byli Giotto, Tizian, Rembrandt a Goya. Já jsem jen klaun,  co rozuměl své době a z hlouposti, smyslnosti a ješitnosti svých současníků  vytřískal, co se dalo. (Str. 22)

Kishon pak pokračuje, uvádí příklady a vyjadřuje obdiv, protože takto opanovat bitevní pole rozhodně není jednoduché:

To vše ale v žádném případě neznamená, že si nikterak nevážím moderní umělecké mafie. Naopak, mám úctu k vítězům. Člověk musí umět i prohrávat. Koneckonců, ti borci mají ve svém řemesle bezmála stoletou praxi. Ve vědomí svých obětí dokázali vyměnit směšnost za mýtus a holý nesmysl za nejnovější moudrost. (Str. 8)

Kromě toho je chápe jako kolegy, tedy humoristy. Vždyť si dokáží dělat legraci z celého světa, tvořit z odpadků a inkasovat za to neuvěřitelné částky. A ta jejich hrdost! Nad kombinací Soulagesovy malby:

Picassova sladká pomsta, str. 11

jeho portrétem se zarputilým výrazem a komentářem z nekritické kritiky jsem se musel smát:

Picassova sladká pomsta, str. 11

Stejně jako kombinacím klasického a moderního umění:

Picassova sladká pomsta, str. 6

Samozřejmě je to nadsázka a trochu nefér, míchat žánry, styly i odlišné cíle – ale je to legrační a na maximum to zdůrazňuje rozdíly.

Komentáři pochopitelně neujdou ani bláboly kritiků, v knize dokonce najdete malý slovníček (str. 51), např.

Odborný název Umělecký objekt
Vzedmuté sbíhavé struktury narcistně efervescentního silového pole Hnědá skvrna v levém rohu

Nenechte se ale mýlit tónem; dělá si sice legraci, ale nesmírně fundovaně. Je to patrné jak z množství příkladů v celé knize, tak třeba na stranách 78-80, kde jen tak mimochodem shrne celé 20. století v umění:

Neiprve vytvořil Picasso a Braque kubismus, pak se objevil futuristický manifest Tommasa Marinettiho, následován dynamickým konstruktivismem Kazimíra Maleviče, jenž sebe označoval za důsledného suprematistu, zatímco Tristan Tzara ovládl scénu svým dadaistickým programem a nepřímo inspiroval Novelty Art a Primary structures, které zas vyzdvihly minimáIní umění známého miserabilisty Uwe Lansena, spolu s šifrovaným biomorfickým stylem a Pollockovým Continuous Dynamic, a odtud vedou první kroky směrem k abstraktnímu expresionismu, propasovanému slavným americkým uměleckým kritikem Haroldem Rosenbergem a nemálo ovlivněnému Conversion Phenomenon jenž opět zanechal své archetypální stopy v kosmických symbolech Joana Miró, (… )

Pochopitelně v knize jsou i nějaké nedostatky. Svévolné míchání umění sem patří, bez něj by tak humorná nebyla. Nadbytečná mi ale připadala povídka o Rafaelu Bubníkovi a jeho marné snaze prorazit na umělecký trh a dosáhnout toho, aby o něm alespoň někdo napsal.

Na můj vkus tam bylo také moc citací z dopisů od čtenářů – ale zase jsem díky tomu pochopil, že se jedná o pokračování knihy Picasso nebyl šarlatán.

Každopádně kniha je to výborná, vtipná a k modernímu umění vám poskytne zase další úhel pohledu. Rozhodně doporučuji.

Neexistuje pravé umění bez lásky, bez lásky umělce ke svému dílu, k divákovi, k publiku, pro něž je jeho umění určeno. Když chybí tato oddanost, jedná se o pouhý egoismus, o aroganci, anebo o ješitnost a snahu o efekt. Umění vzniká teprve v divákovi samotném, v duši a v duchu člověka, když mu je tvorba zpřístupněna.

Neboť to je největším hříchem moderního umění: Ignoruje, ano, dokonce pohrdá publikem. A tak byla z umění vyhnána nejen krása, nýbrž i láska k ní. (Str. 110)

Odkazy:

nakladatelství Epocha, Praha 2003, ISBN 80-86328-22-8, cena 299 Kč

12345
1590091020000

Informace

Kontakt

Google search

Kategorie

Sledujte také

Archiv

STRÁNKY ARCHIVOVÁNY NÁRODNÍ KNIHOVNOU ČR

CBDB.cz – Databáze knih a spisovatelů, knihy online