Výklad je výborný; vysvětluje, z čeho směr vyrůstá:

(..) Klasicismus znamená, i když zpočátku takřka neznatelně, předěl v dějinách duchovní vědy. Jeho základem je obraz světa, který má jen málo společného s hodnotami zděděnými z renesance, jež byly po staletí závazné – pohled člověka na svět se za ta staletí zásadně změnil. Osvícenství, průmyslová revoluce a rozpad absolutistického feudálního panství vedly k naprosto jinému pojetí Boha, světa a člověka, křesťanská víra ztratila hlavní společenskou působnost. Tato proměna hodnot se zrcadlí také v umění – náboženské motivy, které až do baroka určovaly podobu malířství, v klasicismu téměř úplně vymizely; mytologie byla nahrazena historií, návraty k antickém dějinám a obrazy z občanského světa.(… ) (Str. 52)

Jak se v obrazech ukazuje:

(… ) – cílem umělců teď již nebylo osvojování vnímatelného světa, ať už jeho napodobováním či jeho idealizací, ale proti skutečnosti života byla postavena skutečnost umělecká. Teatrálnímu scénickému prostoru klasicistického obrazu schází vzduch k dýchání. Přes téměř fotografický realismus, kterým se klasicistická díla vyznačují, řeč jejich formy vůbec nepůsobí malířským dojmem – chladná, zdrženlivá barevnost, ostré obrysy, statické kompozice, upuštění od iluzionistického působení prostoru a atmosféry i zanedbání živé modulace světla a stínu – to vše podtrhuje střízlivost obrazů a udržuje odstup od diváka. (… ) (Str. 53)

A celkově mi skutečně pomohl zorientovat se. Připomněl jsem si malíře, kteří mě nějak zaujali, ale ještě jsem se nedostal k bližšímu prostudování jejich díla (např. El Greco, Pierre Bonnard), pochopil cíl abstraktního expresionismu (J. Pollock):

Nebylo málo těch, kteří obrazy vnímali jako přeceňované diletanstské mazanice. Nejnápadnějším znakem těchto prací bylo, že již nezobrazovaly nic, co by bylo možné poznat na první pohled. Jejich pozorování vyžadovalo nový způsob pohledu. Nebylo ani tak třeba „něco z obrazu vyčíst“ jako spíše „vidět dovnitř“, a k tomu ovšem nesměla chybět fantazie, soustředění, zamyšlení a zpytování. V tomto smyslu tyto obrazy naprosto odpovídaly duchu doby. Očividnou absencí obrazového poselství yl divák odkazován pouze sám na sebe. Byl nucen přemýšlet sám o sobě a svém světě. (Str. 108)

A formuloval mi problém nového realismu, resp. moderního umění vůbec:

Umění mělo být integrování do života. Ve snaze „zrušit hranici mezi uměním a životem“ obrátili se umělci k novým formám. V happeningu, umělecké akci, bylo za umělecké dílo prohlášeno to, co se právě koná, proces. Environments, ony velkoprostorové instalace, které divák prožívá jako skutečně existující prostředí („environment“, angl. prostředí) umožňují ztotožnění umění a reálného světa.

Avšak celá věc s přenesením umění do skutečnosti má jeden háček (… ). Neboť – podle čeho se pozná umění, když už se neliší od všedních věcí? (Str. 112)

To je otázka, kterou si kladu čím dál častěji, nad výkony současných umělců (ale o tom až někdy příště, nad knihou „Jak číst současné umění“).

Odkazy: