Wuwejův zápisník

Michael Wilson: Jak číst současné umění

12.01.2020 19:15, Wu | knihy | kultura | komentáře -

obálka Jak číst současné uměníFascinující přehled podivností, parodií a performancí, které se dnes za umění vydávají. Doporučuji vřele! Umění už rezignovalo na krásu, um i estetično a snaží se je nahradit (pouhými) myšlenkami, ať už skutečnými, nebo jen iluzorními. Vlastně většina zajímavosti (nebo jejího předstírání) se skrývá v tom, jak jsou ty bizarnosti opletené slovy.

V rámci projektu z roku 2008 v Santa Monica Museum od Art (SMMoA) Adher rekonstruoval veškeré dočasné stěny postavené v prostoru za uplynulých deset let, během nichž proběhlo zhruba čtyřicet čtyři výstav. Místo neprůhledných bariér však umělec použil pouze opěrné kostry stěn, takže vznikl labyrint kovových mříží vytvářející dojem obrovské klece. Doprovázela jej „dokumentační místnost“, v níž se nacházely plány všech dřívějších výstav, jejichž kopie měli návštěvníci při procházení instalací k dispozici. SMMoA není sběratelskou institucí, a tudíž mu chybí kumulativní fyzická historie. Obnažením prostředků, díky nimž tato vznešená instituce funguje, připomněl projekt divákům práci, která jim umožňuje zhlédnout zdejší konvenčnější expozice – a odráží starosti manažerů a architektů, stejně tak jako umělců. (Str. 46)

Ok. Chápu. Ale je to umění? Nebo tohle (Rikrit Tiravanija):

„Takže když jste poprvé vstoupili, viděli jste jakési neuspořádané skladiště. Ale když jste šli dál, ucítili jste jasmínovou rýži. To vás dovedlo do kanceláře. A tam jsem připravil dva hrnce kari, zeleného kari. Jedno jsem uvařil tak, jak to dělají thajské restaurace v New Yorku. Ve druhém bylo pravé thajské kari. Pracoval jsem s ideou jídla, ale spíše antropologickým a archeologickým způsobem. Týkalo se to především vrstev, chuti a odlišnosti.“ Při popisu své kultovní instalace Bez názvu 1992, v Galerii 303 v New Yorku autor odhaluje myšlenky, které ho přiměly přeměnit galerijní kancelář na kuchyň a nabídnout návštěvníkům bezplatné jídlo.

(… ) Autorovo gesto bylo jednoduché, ale transformující. V okamžiku zrušilo mystiku nedotknutelnosti konvenční výstavy a nahradilo ji jednoduchým a chutným participačním zážitkem. Umělec se podle slov kritika Jerryho Saltze stal „šamanem, který zhmotnil základní funkce umění: živit, uzdravovat a spojovat“. Bez názvu 1992 (Zdarma) nebylo něčím, na co by se mělo nahlížet z dálky, ale vytvářelo potenciál pro nové a aktivní vztahy mezi všemi jeho účastníky, pro interakce soustředěné na fyzičnost, intelekt i emoce. (Str. 356)

Piknik v galerijní kanceláři. Kdyby to nenapsal, nejspíš by mi jednoduché, ale transformující gesto uniklo. Ještě jeden příklad (Urs Fischer):

Na dané místo navázaná instalace (či lépe anti-instalace) Ty, 2007, byla v podstatě dírou v zemi, kráterem o rozměrech zhruba 9 x 12 metrů, 2,44 metrů hlubokým a obehnaným úzkou římsou. Dílo vzniklo rozbitím betonové podlahy sbíječkami a vybagrováním hlíny a suti pod ní, načež byl prostor ohraničen novými zdmi. (… ) Ty tak představovalo napínavé fyzické, psychologické a konceptuální přepracování.

(… ) Vzhledem k umístění galerie v New Yorku se nabízelo zamyšlení nad neustálým a konkurencí živeným cyklem výstavby a přestavby velkoměsta nebo jeho ústředním postavením na trhu s uměním (jemuž, jak dílo naznačuje, může jednou upadnout dno.). (Str. 140)

(Obrázky instalace You si prohlédněte třeba tady.)

Současné umění je tedy především apel s využitím (převážně) výtvarných prostředků. Nepromlouvá krásou, mluví slovy. Mimochodem k tomu obalování vznešenými slovy, čtěte text Petra Houdka o psychologickém výzkumu „pseudohlubokých hovadin“.

Naštěstí ne všichni podlehli trendu a díla, která vytvářejí, jsou působivá sama o sobě ještě před tím, než je doplní a naznačí, o čem přemýšlet. Kupříkladu Olafur Eliasson (Str. 128-129):

Jak číst současné umění, str. 128-129

Nebo Wangechi Mutuová (Str. 268-269):

Jak číst současné umění, str. 268-269

A ti nejlepší pak dokáží obojí. V návaznosti na výše zmíněný hliněný kráter se podívejte na obrázek Povědomí památky od Cornelie Parkerové. Působivé samo o sobě, že? A co teprve ta exploze významů, když se dozvíte, že jsou to hroudy získané při pokusech zachránit šikmou věž v Pise.

Čtení a prohlížení mě velmi rychle dovedlo k přemýšlení nad tím, co za umění považuji, nad svou vlastní definicí (protože většina toho, co popisuje, do mého chápání nespadá). První pokus byl Umění je něco, co výtvarnými či hudebními technikami vyvolává emoce. Samozřejmě mě to svádělo k tomu použít slovo „krása“, ale intenzivní reakce – obdiv i rozechvění – může být i nad ošklivostí. Ale každé slovo z definice pak má nějaký protipříklad, něco, co tam buď spadá, ale jako umění to nevnímám, nebo naopak, takže jsem toho brzy nechal a opět dal za pravdu bomotu, že:

Umění je to, co za něj někdo prohlásí.

(A někdo jiný tomu uvěří.)

Tím se dostávám k tomu, co je na knize nejcennější (kromě obdivuhodné odolnosti jejího autora a jeho výdrže hledat a oceňovat smysl v nesmyslu). Právě tohle! Že vás přinutí k přemýšlení nad tím, co pro vás ještě je umění a co už ne, a proč je tomu tak. A také, že hranice je mnohem nejasnější, než jste si třeba mysleli, že umění se prakticky nedá definovat.

Encyklopedické kvality pochopitelně nezůstávájí pozadu, kniha má opravdu široký záběr, precizní komentáře a kvalitní vyobrazení.

Jak jsem psal v úvodu – doporučuji vřele.

Odkazy:

nakladatelství Kniha Zlín, Zlín 2017, ISBN 978-80-7473-620-9, cena 499 Kč

12345
1578852900000

Informace

Kontakt

Google search

Témata

Kategorie

Archiv

STRÁNKY ARCHIVOVÁNY NÁRODNÍ KNIHOVNOU ČR

CBDB.cz – Databáze knih a spisovatelů, knihy online