Touha být „hodné“ však vychází mnohem méně z osobnosti dítěte, a naopak závisí z velké části na povaze jeho vztahů. Pokud dítě „zlobí“, je potřeba napravit vzájemné vztahy, ne nějakou vadu dítěte.

Vazby vyvolávají touhu být „hodný“ několika různými způsoby, z nichž každý má vliv sám o sobě. Společně pak umožňují přenos standardů správného chování a hodnot z jedné generace na další. Jedním ze zdrojů touhy dítěte být „hodné“ je to, čemu já říkám „vazebné svědomí“ – tedy jakýsi vrozený alarm dítěte. Ten ho varuje před chováním, které by vyvolalo nevoli rodiče. Výraz svědomí má ve svém kořeni slovo vědomí, což mě přivádí k tomu, jak zde tento výraz používám já. Neberu tady svědomí jako nějaký morální kodex, ale jako přirozené povědomí o tom, co by mohlo rodiči vadit. Toto svědomí tedy chrání dítě před narušením této vazby.

Právě separační úzkost je podstatou fungování vazebného svědomí. Vzhledem k tomu, jak důležitá je pro dítě vazba na rodiče, fungují určitá významná centra částí mozku zodpovědných za formování vazeb jako alarmy, které vytvářejí pocit nepříjemného rozrušení, když čelíme odloučení od těch, k nimž máme vztah. (Str. 97)

Jenže pokud rodiče děti často nutí, třebas v dobré víře, být samostatné, vede to nanejvýš k navázání se na někoho jiného.

Dnešní rodiče chtějí, aby se děti dokázaly samy řídit, motivovat, ovládat, orientovat apod. Klademe takový důraz na nezávislost, že ztrácíme ponětí o tom, v čem spočívá podstata dětství. Rodiče si často stěžují na vzdorovité či problematické chování dětí, ale málokdy si povšimnou, že u nich jejich děti přestaly hledat péči, útěchu a pomoc. Jsou znepokojení tím, že jejich dítě neplní rozumná očekávání, ale zdánlivě nevnímají, že dítě už nevyhledává jejich lásku, uznání nebo souhlas. Nevšímají si, že podporu, náklonnost, spojení hledají jejich děti u vrstevníků. Když se přesunou vazby, přesune se i závislost a společně s ní také rodičovská moc. (Str. 78)

Samostatnost je znak vyzrálosti, nejde ji uspěchat. A protože v největším kontaktu jsou děti s vrstevníky, navážou se na ně. To je ovšem to nejhorší, co se může stát, protože ostatní, stejně nevyzrálé děti, nemohou poskytnout ani vedení, ani vzory, o péči nemluvě.

Vrstevníci dětí nejsou sami schopní správně se orientovat, natož aby dokázali zorientovat jiné v jakémkoliv realistickém smyslu toho slova. Rozhodně není vhodné, aby naše děti závisely na svých vrstevnících. Ti v nich skutečně nedokážou vypěstovat povědomí o tom, kým skutečně jsou, schopnost rozeznat dobro od zla, realitu od fantazie, dobrá řešení od špatných, ani jim nedokážou ukázat směr, kterým se mají vydat, a způsob, jak po této cestě jít. (Str. 42)

A není to jediný důsledek. Jestliže vazba nesměruje na rodiče, stávají se rodiče do jisté míry „cizí“ a na vzdorování těm, k nimž nepatříme, jsme přirozeně vybaveni.

Kliničtí psychiatři pak u takových dětí diagnostikují poruchu opozičního vzdoru. Problém tady nespočívá ve vzdoru ani v samotné protivůli, nýbrž v nesprávné funkci vazeb dítěte. Tyto děti se pouze řídí svým přirozeným instinktem vzorovat lidem, s nimiž nemají žádné spojení. Čím více je dítě orientováno na vrstevníky, tím více se vzpírá autoritě dospělých. To, co u jednotlivých dětí označujeme nálepkou různých poruch chování, jsou ve skutečnosti příznaky společenské dysfunkce.

Instinkt protivůle zcela odporuje našim představám o tom, jak by se měly děti chovat. Vycházíme z předpokladu, že děti by měly obecně přijímat vedení a příkazy zodpovědných dospělých. Děti jsou sice přirozeně poslušné, ale pouze v rámci kontextu spojení a pouze v případě, že má daná vazba dostatečnou sílu.

Orientace na vrstevníky obrací narušováním vazeb mezi dětmi a rodiči instinkt protivůle právě proti těm, ke kterým by se mělo dítě obracet pro vedení. Děti orientované na vrstevníky instinktivně vzdorují i těm nejrozumnějším očekáváním rodičů. Zdržují, dělají naprosté minimum a nic více, handrkují se, vztekají, dělají přesný opak toho, co se jim řekne. (Str. 104)

A tak dále. Kniha postupně odkrývá a domýšlí situaci do všech důsledků, popisuje projevy a situace, ukazuje vliv sociálních sítí a – naštěstí – také radí, jak postupovat, jak své děti získat zpět.

Pochopitelně netvrdím, a netvrdí to myslím ani autoři, že ztráta vazby je jedinou příčinou potíží s výchovou. Ale je to faktor velmi významný; pokud bude vazba v pořádku, ostatní faktory nebudou mít takovou sílu. Proto je kniha tak důležitá a měl by si ji přečíst každý.

Pokud to zvládne… protože mně se četla mimořádně špatně. Celá první polovina mi připadala, že říká pořád dokola totéž. Problém a příčina – ztráta vazby. Vazba je nezbytná. Vazba. Bez vazby je vzdor. Bez vazby není poslušnost. Vazba. Vazba. A mimochodem, důležitá je vazba.

Jistě, přeháním, ale je to tam mnohokrát. Každopádně za námahu to stálo (a důležitost vazby opravdu nezapomenu). Zkuste.

Odkazy: